VIII. Starobabylonské a Staroasyrské období

This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.

Starobabylonské a Staroasyrské období

Pro toto období mezopotámských dějin, které vyplňuje první polovinu 2. tisíciletí př.n.l., máme k dispozici prakticky nepřeberné množství písemného materiálu, který nám umožňuje dostatečně nahlédnout do událostí tohoto období. O ekonomických a sociálních poměrech nás informují desetitisíce administrativních záznamů, smluv, soukromých a úředních dopisů, právnických sbírek a jiných textů. Pro politické dějiny jsou důležité různé záznamy jako jsou královské nápisy, hymny na panovníky a datovací formule. Jsou také četné doklady o duchovním světě mezopotámských obyvatel, o to eposů a mýtů, zaklínaní, modliteb, hymnů na božstva a didaktické skladby sepsané v sumerském a akkadském jazace.


Starobabylonské období lze orientačně vymezit letopočty 2003 př.n.l. (pád III. dynastie z Uru) a rokem 1594 př.n.l. (konec vlády I. Dynastie Babylonské). Nejvýznamějším státním útvarem té doby byl v tomto časovém období Babylon, který v čase svého největšího rozsahu ovládal velkou část Mezopotámie. Kromě toho je však doložena existence celé řady menších států, kterým se čas od času podařilo získat poměrně značný vliv.


Velmi důležitým faktorem, jenž ovlivnil dění v Mezopotámii ve starobabylonské období, byli Amorejci (V akkadštině jsou označováni jako ,,Amurrum,,. Zatímco v sumerštině jako ,,Martu,,). Amorejci hovořily západosemitským jazykem, z něhož se dochovalo několik málo slov (většinou se jedná o vlastní jména). Skupiny kočovných Amorejců začaly pronikat do Mezopotámie ze západu již ve 2. pol. 3. tisíciletí př.n.l., a měli velký podíl na zničení státu URU III. Amorejci se stávaly stále významnější složkou mezopotámského obyvatelstva. Postupně opouštěly kočovný způsob života, a usazovaly se za hradbami mezopotámských měst a navazovali četné styky s jejich obyvateli. Často s nimi obchodovaly a někteří se nechávaly najímat jako sezónní zemědělští dělníci do služeb institucí i soukromých osob. Vstupovaly rovněž jako žoldnéři do služeb vladařů jednotlivých městských států. Díky svým schopnostem často dosáhli Amorejci ve vojsku vysokých hodností a v mnoha městech se jim dokonce podařilo získat královskou korunu.
V rané fázi starobabylonského období (až do druhé poloviny vlády Babylonského krále Chammu-rabiho) byla Babylonie rozdrobena na celou řadu městských států (často pod vládou dynastií Amorejského původu), které spolu vzájemně soupeřily v oblasti ekonomické, politické i vojenské. Nejsilnější z nich usilovaly o to, aby se staly nástupci a pokračovateli urského státu. Tuto snahu vyjadřovaly jejich vládci tím, že přebíraly urskou královskou titulaturou někdejších urských panovníků. Nejvýznamnějšími státy tohoto období byli především Isin a Larsa. Obě města byla dříve součástí státu III. urské dynastie, ovšem na konci 3. tisíciletí př.n.l. se osamostatnila (ještě před samotným pádem UR III).


Počátky samostatného Isinského státu se datují do roku 2017 př.n.l. a jsou spojeny se jménem Išbi-Erry, významné postavy ranných starobabylonských dějin.
Išbi-Erra byl vojenský velitel, který pocházel z města Mari , ležícího na dnešních Irácko – Syrských hranicích. V využil kritické situace Urského státu za vlády posledního krále Ibbi-Sína a vynutil si na králi udělení zvláštních pravomocí, které mu měly pomoci proti sílícímu náporu Amorejců. Nešlo mu však již o udržení urského státu, nýbrž o posílení vlastní moci. Išbi-Erra byl pověřen správou města Isinu. Krátce na to se však prohlásil svrchovaným vladařem tohoto města a přestal uznávat nadvládu urského krále. Išbi-Erra postupně sjednotil část Babylonie (ovládl např. Ur, Uruk, Eridu a Nippur) a vytvořil významný stát, který ovšem svým rozsahem zaostával za státem III. dynastie z Uru, který měl ve své největší podobě. Převzal též administrativní strukturu urského státu a spravoval svůj stát podobnými metodami, i když v menším geografické rozsahu.
Jedním z nejvýznamnějších panovníků isinské dynastie byl Lipit-Ištar (1934 – 1924 př.n.l.),který nám zanechal sumersky psanou sbírku zákonů.
Na konci Lipit-Ištarovy vlády se král Gungunum z Larsy zmocni vlády v Uru, čímž isinský stát ztratil kontrolu nad jižní Babylonií. Tím skončilo období, kdy byl Isin nejsilnějším státem v Mezopotámii a aspiroval na nástupce III. dynastie urské. Na jevišti dějin se objevilo další významné centrum – město Larsa, které leželo v jižní Babylonii asi 45 km od Uru.


Larsa (podobně jako Isin) získala nezávislost ještě před definitivním zánikem URU III. Již od roku 2025 př.n.l. tam vládla dynastie Amorejského původu, ovšem o událostech, které se staly během prvních let po osamostanění a za vlády jejích prvních členu není k dispozici nevíme skoro nic. Larsa tehdy ještě asi nebyla příliš významným městem. Období největšího rozmachu prožila až v období vlády Varad-Sína (1834 – 1823 př.n.l.) a jeho bratra Rím-Sína (1822 – 1763 př.n.l).Oby byli syny amorejského náčelníka Kudur-Mabuka, který snad pocházel z Elamu. Za jejich panování ovládla Larsa řadu velkých měst v Babylonii (Ur, Uruk, Girsu, Eridu, Nippur). Rím-Sínovi se (patrně roku 1794 př.n.l.) nakonec podařilo porazit Isin, který byl tehdy stále ještě jeho největším sokem.


Kromě Larsy existovaly v Mezopotámii ještě další městské státy, které ovšem nebyli tak významné. Jedním z nich byla Ešnunna, jež ležela ve východní části Mezopotámie, v povodí řeky Dijály. Důležitou úlohu hrál také Aššur, tehdy nejdůležitější centrum severní Mezopotámie (Asýrie).



První Asyrský stát


Ve 2. pol. 3. tis. př.n.l. bylo asyrské území většinou součástí mocnějších státních útvarů, jejichž centrum leželo v jižní Mezopotámii (nejprve akkadského a pak III. dynastie urské). Na přelomu 3. a 2. tisíciletí př.n.l. získaly asyrští panovníci nezávislost, ovšem ovládaly pouze nevelké území okolo města Aššuru. Více informací o dějinách staroasyrského státu máme až z počátku 2. tis. př.n.l.. Při jejich rekonstrukci se můžeme opírat o Asyrský královský seznam, který však byl sepsán mnohem později (až 1. tis. př.n.l.), a při tom je dosti fragmentální. Dochovalo se také několik stavebních a votivních nápisů asyrských králů, kteří se označují jako místodržící nejvyššího asyrského boha Ašura.
Nejvíce textů ve staroasyrském jazyce však nepochází z území samotné Asýrie, ale ze střední Anatolie (označují se jako tzv. Kapadocké tabulky podle pozdější římské province nacházející se na tomtéž území). Na území Anatolie totiž na počátku 2. tis. př.n.l. existovala celá řada asyrských kupeckých osad, které zprostředkovávaly obchodní styky mezi Anatolií a Asýrií. Tyto osady totiž ležely v bezprostřední blízkosti hlavních měst lokálních království nebo jiných měst, která měla strategický nebo hospodářský význam (např. u Boghazkale, Ališaru atd.).
Hlavní administrativní centrum asyrských obchodníků se nacházelo u velkého maloasijského města Kaneš (dnešní Kűltepe). Sídlily tam orgány, které řídily činnost jednotlivých obchodních osad a řešily případné obchodní spory mezi asyrskými kupci. Kanešskou osadu objevil roku 1925 český archeolog Bedřich Hrozný (rozluštil také chetitštinu), jenž v této osadě nalezl kolen 1000 hliněných tabulek. Jednalo se především o dopisy, které asyrští kupci zasílaly svým obchodním partnerům a příbuzným, dále o dlužní úpisy, objednávky, smlouvy o transportu zboží, soudní protokoly atd.
Asyrští kupci používaly zjednodušené a úsporné klínové písmo, jenž si vystačilo s menším počtem grafémů a neobsahovaly téměř žádné logogramy (slovní znaky). Jeho osvojení tedy nevyžadovalo dlouhý písařský výcvik. Kupci tedy mohli psát vlastní dopisy a poznámky, a nemusely využívat služeb písařů.
Staroasyrské tabulky byli často uzavřeny v obálkách, opatřených pečetěmi zúčastněných stran, a na obálkách byl většinou ve zkrácené verzi text zopakován.
Dochované texty ze staroasyrského období ním ukazují, jakým způsobem byly prováděny obchodní transakce asyrských kupců v Anatolii. Obchod byl v rukách soukromých podnikatelů, kteří nebyli zaměstnanci paláce ani chrámu. Asyrští kupci vypravovaly oslí karavany z Aššuru do Malé Asie. Dovážely tam především cín a tkaniny (někdy byly zhotovovány přímo v Asýrii, ale často se dovážely až z Babylonie – v textech jsou označovány jako ,,akkadské tkaniny,,). Toto importované zboží pak prodávaly v Malé Asii. Kromě toho byli asyrští obchodníci zřejmě zapojeni do vnitroanatolského obchodu s jinými komoditami (především s mědí, železem, vlnou a různými tkaninami).
Jejich obchody jim přinášely značné zisky ve formě zlata a stříbra, které posílaly domů do Asýrie. Na druhé straně vak musely platit značné poplatky. Na důležitých místech, ležící na karavanních stezkách, bylo nutné platit tranzitní poplatky. Karavany, které pak dorazily do své cílové stanice v Anatolii, pak museli ještě zaplatit místnímu vladaři ještě jakési dovozní clo (část dovezeného zboží). Palác lokálního panovníka měl ještě právo odkoupit část importovaného zboží za zvýhodněné ceny. Celková výše poplatků byla značná, a proto se asyrští kupci často s větším či menším úspěchem pokoušely p pašování, které však bylo dosti riskantní.
Obchod v Malé Asii nebyl výlučným monopolem asyrských kupců. Také místní obyvatelé do něj byli často zapojeni v úloze překupníků, kteří spolupracovaly se svými asyrskými kolegy. Také v jiných sférách života udržovaly Asyřané kontakty s maloasijskými obyvateli. Asyrští kupci často uzavíraly sňatky s místními ženami (v textech jsou většinou označovány jako otrokyně, ale jejich postavení spíše odpovídalo vedlejším manželkám).
Asyrské obchodní kolonie v Malé Asii se rozvíjely 19.-18. stol. Př.n.l. s jednou krátkou přestávkou, která rozděluje období na mladší a starší fázi. Na konci mladší fáze byli asyrské osady zničeny a to znamenalo konec asyrského osídlení v Malé Asii.
V této době však již máme k dispozici více pramenu z vlastního území Asýrie. V Aššuru se – jako v mnoha jiných mezopotámských městech – zmocnila vlády dynastie amorejského původu.
Zakladatelem a současně i nejvýznamnějším panovníkem této staroasyrské dynastie byl Šamší-Adad I. (1815 – 1782 př.n.l.). Jeho předkové pocházeli z města Terka, které leželo jižně od soutoku řek Eufrat a Chábúru. Šanší-Adad I. Postupně ovládl prakticky celou severní Mezopotámii a zmocnil se také důležitého města Mari na středním Eufratu. Za sídelní město si zvolil Šubat Enlil v severní Mezopotámii.
Za svého života se Šamší-Adad snažil zapojit své dva syny do správy asyrského státu a připravovat je tak na převzetí královské hodnosti. Jeho starší syn Išme-Dagan byl dosazen do města Ekallátum (není známa jeho poloha), zatímco druhý syn Jasmach-Adad spravoval Mari.
Synové však nedokázali pokračovat v otcově díle. Po jeho smrti byla většina dobztého území ztracena. Jasmach-Adad byl vyhnán z Mari, které získalo opět nezávislost pod vládou králeZimri-Lima (1782 –1759 př.n.l). Išme-Dagan převzal asyrský trůn po svém otci, avšak jeho moc se omezovala pouze na centrální část Asýrie.



Vzestup Babylonu


V první polovině 18. stol. př.n.l. se na politické mapě Mezopotámie objevilo nové významné centrum – Babylon. Ve 3. tis. př.n.l. nehrálo město ještě nijak významnou úlohu. Na počátku 2. tis. př.n.l. se stalo sídelním místem dynastie amorejského původu, jejímž zakladatelem byl panovník jménem Sumuabum (1894 – 1881 př.n.l.). Rané dějiny babylonského státu nejsou dobře známy, neboť je málo písemných záznamů. Za vlády prvních babylonských králů ještě město nepředstavovalo žádnou významnou mocnost a jeho politický vliv se patrně omezoval pouze na nevelké území v jeho okolí (Babylon mimo jiné ovládal města Kiš a Dilbat, později také Sippar a Borsipu).
Ke změně došlo ve druhé polovině vlády nejvýznamnějšího babylonského vladaře, Chammu-rabiho (1792 – 1750 př.n.l). Tento panovník se snažil cílevědomě posilovat své politické a vojenské postavení, přičemž se opíral o blízké spojenectví se Zimri-Limem, vladařem města Mari. V palácovém komplexu v Mari byl nalezen obsáhlý archív, který obsahoval mj. dopisy od cizích vladařů a vyslanců, jakož i kopie dopisů, které byli zmari odeslány do jiných států. Tento archiv je důležitým pramenem, osvětlující mezinárodní situaci na předním východě v 1. pol. 18. stol. př.n.l..
Hlavnímy protivníky babylonsko-marijské koalice byla byla především Ešnunna a Larsa, kde v té době vládl Rím-Sín. Ovšem Chammu-rabi si dokázal se svými protivníky si dokázal se svými protivníky poradit. Ve 29. roce své vlády porazil Ešnunnu a ve 30. roce (1763 př.n.l.) své vlády porazil také Larsu,. Nakonec se obrátil i proti svému dosavadnímu spojenci, Mari, čímž spojil pod svou nadvládou celou jižní Mezopotámii. Přechodně také ovládl některé oblasti severní Mezopotámie (mj. dobyl největší asyrská centra Aššur a Ninive).
Chammu-rabi věnoval velkou pozornost vybudování centralizovaného administrativního aparátu, díky němuž mohl rozhodovat o všech důležitých záležitostech na celém území svého státu. Babylonský stát byl rozdělen na provincie, v jejichž čele stály jednotlivý místodržitelé, kteří byli patrně dosazováni králem (o tomto procesu však nejsou bližší zprávy). Na nižším stupni administrativní hierarchie stáli lokální hodnostáři, kteří spravovaly jednotlivá města.
Místodržitelé měly na starosti hospodářské, finanční, administrativní, soudní i vojenské záležitosti své provincie a dostávaly přímé pokyny a příkazy přímo od krále. O vztazích mezi ústředím a provinciemi nás velmi dobře informují především dopisy, které zasílal Chammu-rabi i jeho nástupci svým úředníkům v Larse, jenž byla centrem velmi bohaté a významné jižní provincie. Hlavním úkolem místodržitele byl dohled na to, aby byl co nejlépe využíván královský majetek v jejich provincii (a to především zemědělská půda). Starali se o přidělování pozemků osobám, jež pracovaly ve službách paláce. Měli na starost odvádění požadovaného množství naturálních produktů i stříbra do hlavního města. Tyto naturálie a stříbro bylo odváděno především ve formě renty, kterou palác získával za pronájem svého majetku (zejména pozemků) v provinciích, nebo ve formě různých daní (jejichž povaha není zcela jasná). Kromě toho dohlížely místodržitelé na hospodářské záležitosti místních chrámů, byli pověřováni zajišťováním bezpečnosti na území provincie, vojenskými a soudními záležitostmi, údržbou městských hradeb, zavlažovacích kanálů apod.
Chammu-rabi se také proslavil jako zákonodárce. Na stélu, z černého dioritu vysokou 225 cm, nechal vytesat sbírku zákonů, dotýkajících se babylonské společnosti. Skutečná úloha tohoto díla – stejně jako mnoha jiných mezopotámských právních sbírek – však není přesně známa (především není zodpovězena otázka, do jaké míry se Chammu-rabiho zákony podařilo uvést do praxe.
Chammu-rabi byl nesporně velmi zdatným politikem a dobyvatelem, nicméně zřejmě nedokázal vytvořit účinné mechanismy, které by zajistily jeho říši delší trvání. Již jeho syn Samsu-iluna (1749 – 1712 př.n.l.) musel potlačovat velikou vzpouru propuklou v jižní Babylonii. Jejími hlavními centry byly Larsa a Ur. V obou městech se zmocnil vlády jakýsi Rím-Sín II., kterého se podařilo porazit teprve po tuhých bojích. Porážka tohoto povstání znamenala citelnou ujmu především pro Ur, který byl dobyt roku 1740 př.n.l.. Babylonská vojska zbořila jeho hradby a většina jeho domů ve městě byla také velmi těžce poškozena. Ur ztratil svůj někdejší ekonomický význam a stal se na staletí bezvýznamným městečkem. Hospodářská krize patrně v té době zasáhla celou jižní Babylonii a vedla k migraci obyvatelstva do severnějších oblastí.
Za vlády Samsu-iluovy vlády vznikla separatistická, tzv. přímořská dynastie, která ovládala nejjižnější část Babylonie (na pobřeží Perského zálivu). Datovací formule z období vlády tohoto panovníka většinou obsahují zmínky o válečných úspěších v bojích se vzbouřenci v různých částech Mezopotámie, což prozrazuje, že pro něj bylo stále obtížnější udržet integritu babylonského státu.
Za vlády dalších babylonských králů pokračoval mocenský sestup babylonského státu, který postupně ztrácel další a další území. Definitivní konec vlády I. babylonské dynastie znamenal rok 1594 př.n.l.. Tehdy byl dobyt Babylon chetitským vojskem, v jehož čele stál Muršili I.. Tato událost představovala významný předěl v babylonských dějinách, neboť po ní nastal dlouhý ,,temný věk´´, v jehož průběhu přešla moc do rukou dynastie kassitského původu.



Hospodářsví a společnost ve starobabylonském období


V tomto období máme velké množství písemných památek, za které vděčíme četným palácovým, chrámovým i soukromým archívům, které byly učiněny při legálních i nelegálních vykopávkách po celé Mezopotámii. Největší starobabylonského archívy byly objeveny v Larse, Sipparu, Uru, Mari a Nippuru. Obsahují desetitisíce dopisů, účetních a administrativních záznamů i nejrůznějších smluv (o půjčkách, pronájmu, koupi, výměně movitého i nemovitého majetku, ale též i o uzavření sňatku či rozvodu, o adopci, dělení pozůstalosti atd.). Významným zdrojem našich informací jsou taktéž zákonodárná díla (zákoník krále Lipit-Ištara z Isinu, zákony z Ešnunny, zákoník Chammu-rabiho z Babylonu a edikty různých starobabylonských vladařů), královské nápisy, datovací formule atd.. Tento bohatý zdroj informací nám umožňuje rekonstrukci hospodářské a společenské struktury Mezopotámie ve starobabylonském období.



Společenské vrstvy


Na nejvyšším stupni společenského žebříčku byl král, který byl nejvyšším velitelem vojska, nejvyšším soudcem, nejvyšším představitelem administrativního aparátu a hrál rovněž důležitou úlohu v kultu.
Velmi důležitou úlohu zastávala rovněž nevelká vrstva vysokých vojenských, palácových a chrámových hodnostářů. Měli rozsáhlé majetky (především pozemky) a těšily se velké společenské prestiži. Příslušníci těchto vrstev také byly často spojeni vzájemnými sňatky.
Značnou část obyvatel Mezopotámie tvořily osoby více či méně závislých na institucích (paláci či chrámu), jimž poskytovaly služby za naturální dávky nebo pronájem zemědělské půdy. Společenské postavení těchto osob ovšem mohlo být dosti rozmanité a dosud není přesně zodpovězeno).
Určitá část obyvatel (není jasné, jaké procento populace to bylo) se živila jako samostatně hospodařící rolníci (na svých nebo pronajatých pozemcích), soukromí řemeslníci či obchodníci. Někteří z nich (především soukromí obchodníci) se dopracovaly značného majetku. O bohatství některých rodin svědčí např. dochované smlouvy o dělení pozůstalosti, které obsahují výčet rodinného majetku. Většina soukromých podnikatelů zřejmě také úzce spolupracovala s institucemi, aniž by však na nich byla existenčně závislá.
Nejníže položenou vrstvou společnosti byli otroci. Byli považováni za majetek svých pánů, a tudíž mohli být prodáni, pronajati, vyměněni, dáni do zástav či zděděni. Ovšem na druhé straně, mohli mít svůj majetek, s nímž mohli do jisté míry volně disponovat (mohli např. poskytnout půjčku atd.). Bylo jim rovněž dovoleno uzavřít sňatek se svobodnými plnoprávnými osobami. Počet otroků v Mezopotámii nikdy nebyl příliš veliký a nikdy tam netvořily hlavní pracovní sílu.Část otroků pracovala v palácovém a chrámovém hospodářství, část v domácnostech zámožnějších soukromých osob. Otroci byly nejčastěji do Mezopotámie dováženi z okolních krajin, buď jako váleční zajatci, nebo jako ,,importní artikl´´. Zvláštní kategorii představovaly lidé, kteří upadli do otroctví v důsledku vlastních druhů nebo dluhů svých rodinných příslušníků. Díky královským ediktům byli tito otroci často propouštěni na svobodu. Degradace do otrockého stavo byla také uplatňována jako trest za některá závažná provinění.



Povinnost obyvatel vůči státu


Obyvatelé starobabylonského státu, ať již bylo jejich společenské postavení jakékoliv, měli určité povinnosti vůči státu. Tyto povinnosti byly v zásadě dvojího druhu. Za prvé se jednalo o určité úkony, které musely býti prováděny ve prospěch státu (veřejné práce, služba ve vojsku). Za druhé to byli určité platební povinnosti (poplatky v naturáliích nebo ve stříbře).
Obyvatelé měli za povinnost odpracovat určitý počet dní v měsíci na určitých veřejně prospěšných stavbách (budování a údržba kanálů, stavby hradeb a chrámů atd.), kde vykonávaly nekvalifikované pomocné práce (kopání, nošení stavebního materiálu atd.). Délka této služby závisela na postavení v rámci rodiny a společnosti (ale lišila se i podle regionu nebo historického období.), tato služba mohla dosáhnout až 10 dní v měsíci. Odvedenci pracovali ve skupinách zhruba o deseti členech, na něž dohlížel dozorce. Tyto práce, až na výjimky (které se však permanentně objevovaly, ale nebyli časté) vykonávaly nižší vrstvy společnosti.
Vedle povinnosti na veřejných pracích měly některé vrstvy populace také povinnost služby ve vojsku. Tito odvedenci z řad obyvatelstva zřejmě sloužily jen po určitou dobu určitého tažení a nebyli součástí stálé armády. Za povolávání vojáků zodpovídal správce příslušné provincie, což víme z dochovaných královských dopisů.
Jádro armády však tvořily stálé oddíly profesionálních vojáků. Šlo přitom jak o řadové vojáky (částečně tvořené ze žoldnéřů, zejména Kassitů, Amorejců, Sutejců apod.), tak i o důstojníky a různé administrativní hodnostáře. Tito stálý členové vojska byly zpravidla odměňování příděly nemovitostí (pole, zahrady, domy).
Stálé vojenské posádky byli umístěny ve strategicky důležitých městech a za jejich zásobování zodpovídala příslušná městská správa, která jim vydávala obilí a jiný proviant z královských sýpek. V době míru pracovaly vojáci na veřejně prospěšných stavbách, vykonávaly strážní službu, plnily policejní funkci a spolupracovaly se soudy.
Druhým typem povinností občanů vůči státu bylo placení různých poplatků do státní pokladny. Tyto daně byly zpravidla omezeny na určité vrstvy (podle sociálních, geografických, etnických či profesionálních kritérií. Jejich placení bylo nejčastěji spojeno s výkonem určitých funkcí v palácovém či chrámovém administrativě nebo s výkonem určitých profesí. Dá se je považovat za jakési licenční nebo registrační poplatky. Jsou doloženy poplatky pro obchodníky, které musely platit z importovaného zboží (dovozní cla, jsou dobře zdokumentovány hlavně z Uru na počátku starobabylonského období). Placení jiných poplatků bylo zase patrně ukládáno pouze příslušníkům určitých etnických skupin, obyvatelů měst nebo regionů (tyto daně však nejsou ještě přesně definovány pro útržkovitost a jejich velkou variabilitu).
Daňové zatížení mezopotámského obyvatelstva bylo nejspíše značné, což mělo za následek zhoršování ekonomické situace nižších společenských vrstev. Je dochováno mnoho ediktů starobabylonských panovníků, které měli zlepšit podmínky těchto vrstev obyvatelstva. Edikty rušily nebo omezovaly pracovní nebo vojenské povinnosti určitých vrstev společnosti. Zrušení se mohlo vztahovat rovněž na platební povinnosti vůči institucím nebo i soukromým osobám (zahrnovaly nejen nedoplatky různých daní, ale i rent za pronájem palácové a chrámové půdy, nesplacené úvěry atd.) Některé edikty rušily také platnost určitých prodejních smluv (zejména o prodeji půdy), a jsou datovány do mnoha měst (Isinu, Larsy, Babylonu atd.).



Ekonomická struktura starobabylonského období


Také se starobabylonském období hospodářství rozděleno do tří skupin (palácového (státního), chrámového a soukromého). Všechny tři spolupracovaly a jejich sféry působnosti se překrývaly). Zatímco písemné prameny z 3. tis. př.n.l. se týkají především institucionálního sektoru (paláce a chrámy), začíná se v počátku 2. tis. př.n.l. stále více vystupovat soukromý sektor. Objevují se velké množství textů, pojednávající o obchodních a finančních transakcích, které uzavíraly soukromé osoby buď s institucemi, nebo mezi sebou. Z této doby také pocházejí archívy bohatých kupeckých rodin, které poskytovaly úvěry, financují dálkový obchod a obchodují s nemovitostmi.
Instituce se na rozdíl od poměrů ve 3. tis. př.n.l. nyní snažily minimalizovat náklady spojené s údržbou rozsáhlého majetku. Avšak vlastními silami již obhospodařovaly ve starobabylonském období pouze malou část majetku. Za tímto účelem zaměstnávaly skupiny stálých zaměstnanců, kteří jako odměnu dostávaly naturální příděly (ječmen, olej, vlna) ve výši odpovídající předchozím obdobím (viz předcházející články). Tyto skupiny stálých pracovníků však nebyli příliš početné, a instituce v mnohem větší míře využívaly služeb nájemných sezónních pracovníků (především v době žní). Pracovní smlouvy byly uzavírány jednotlivě, ale častěji se začalo využívat jakýsi zprostředkovatel, který najímal skupinu pracovníků, za stříbro nebo obilí poskytnuté od instituce.
Většinu ekonomických činností, které byly zapotřebí ke každodennímu chodu instituce, však již nyní nevykonávaly instituce sami, ale nechávaly je na starosti soukromým podnikatelům, kteří měli za odměnu množnost podílet se na dosaženém zisku. Ve starobabylonském období tedy výrazně vzrostlo bohatství a význam soukromých podnikatelů, kteří se nyní podílely na správě institucí.
Podnikatelé zodpovídaly za to, že instituci odevzdají určitou část zisku, jejichž výše byla předem stanovena. Pokud nebyli schopni dostát svým závazkům, musely doplatit zbytek z vlastních zdrojů. Pokud se jim však podařilo dosáhnout zisku, který byl větší, než který byl stanoven, přebytek si mohli ponechat. Tento systém byl pro instituce výhodný, jelikož měly příjem zaručen a všechny rizika nesl podnikatel, nemusel se starat o obhospodařování majetku a nemusely vydržovat skupiny vlastních pracovníků.
Velkou část svého majetku (pole, zahrady, sady, stáda, loviště) byly institucemi pronajímány drobným nájemcům, kteří zpravidla nebyli zaměstnanci institucionálního hospodářství. Soukromí rolníci, pastevci a jiní živnostníci se zavázaly, že budou pečovat o majetek institucí. Podle smluv byli tito nájemci povinni odevzdávat určité množství naturálních produktů (obilí, datle, vlna atd.). Vybírání naturální renty však neprováděla instituce, ale svěřovala je soukromým obchodníkům, kteří byli sdruženi v jakési ,,obchodní komoře´´. Instituce měla zájem pouze o některé produkty v naturální formě (obilí, někdy vlna), kvůli omezeným skladovacím kapacitám. Zbývající produkty prodávaly obchodníci soukromým zákazníkům za stříbro, které potom odevzdávali do pokladny příslušné instituce, a část si patrně ponechaly za své služby.
Část svého majetku (půda, domy, zahrady) přidělovaly instituce osobám, které pro ně vykonávaly nějakou službu. Druh i množství práce, vykonaná v rámci služební povinnosti, byla asi přesně stanovena a zapsána do úředních záznamů. Jednalo se zpravidla o vojáky, ale mohli to být i řemeslníci, zemědělci, úředníci atd. (podobný systém byl již ve 3. tisíciletí, ale v menším rozsahu). Užívací právo na přidělený majetek bylo vázáno na řádný výkon služby, a mohl být zděděn nebo prodán, pokud byl následující majitel schopen převzít službu, která byla na majetek vázána. Obdělávání např. pozemků již nebylo starostí instituce, ale onoho držitele pozemku (ten ji mohl obdělávat sám, nebo pronajmout; pouze člen vojska musel k pronájmu dostat souhlas nadřízeného vojenského hodnostáře).
Tento způsob obdělávání majetku institucí třemi systémy (obhospodařování ve vlastní režii, přidělení za výkon služby, pronájem za naturální rentu) je v Mezopotámii doložen již ve 3. tis. př.n.l.. V průběhu vývoje se však měnily vzájemné poměry mezi využívanými metodami obhospodařování. Zatímco ve 3. tis. př.n.l. dominuje obhospodařování přímo institucemi, tak ve starobabylonském období dominují pronájmy za naturální rentu a přidělování majetku za výkon služby.
Také v řemeslné výrobě a obchodu byla pravděpodobně úloha státu menší než v dřívějších obdobích. Ve starobabylonském období byla patrně jen část řemeslníků ve služebním poměru k instituci (jako odměnu dostávaly naturální dávky nebo příděly pozemků). Pracovaly ve skupinách, v jejichž čele stály dozorci (kteří byli jakýmisi prostředníky mezi institucí a řemeslníky). Dozorci přijímaly suroviny a nářadí, odpovídaly za řádné plnění svěřených úkolů a také chránily zájmy řemeslníků vůči instituci. Většinu řemeslníku však tvořily soukromí živnostníci. Přijímaly zakázky od soukromých občanů i institucí, a pouze pro ně plnily konkrétní zakázku.
Také obchod, především zahraniční, byl ve starobabylonském období ovládán institucemi. Nicméně i zde existoval soukromý sektor. Byly objeveny archivy bohatých soukromých kupců, kteří investovaly značné prostředky do organizování obchodních expedic do zahraničí. Máme písemné doklady, z raného starobabylonského období z Uru, kde kupci financovaly výpravy do země Dilum v Perském zálivu. Dilum bylo důležité překladiště zboží z Arabského poloostrova, Indie i jiných zemí a mezopotámští kupci odtamtud dovážely především měď, ale i slonovina, koření apod., a dovážely stříbro, vlnu, tkaniny, obilí atd.. Obchodní výpravy na Dilum byly organizovány soukromými obchodníky, kteří shromažďovaly finanční příspěvky od jednotlivých investorů (zpravidla bylo velké množství drobných soukromých investorů, ale podílel se i urský chrám boha Nanny a Nigal). V pozdějších fázích starobabylonského období, zejména za vlády Chammu-rabiho, se zřejmě poněkud upevnila královská moc nad zahraničním obchodem, i když i tehdy se obchodníci mohly stále věnovat soukromým obchodním transakcím.



Zdroj:
Nováková, Nea, Pecha, Lukáš. Furat, Rahman: Dějiny Mezopotámie
Praha, Karolinum 1998 ISBN 80-7184-416-0
VIII. Starobabylonské a Staroasyrské období - Město Kaneš (dnešní Kűltepe) - archeolobické vykopávky - hlanvní centrum Staroasyrských kupců působících v Anatolii

Město Kaneš (dnešní Kűltepe) - archeolobické vykopávky - hlanvní centrum Staroasyrských kupců působících v Anatolii
VIII. Starobabylonské a Staroasyrské období - Mapa nejdůležitějších měst ve starověké Mezopotámii

Mapa nejdůležitějších měst ve starověké Mezopotámii
VIII. Starobabylonské a Staroasyrské období - Vrchní část Chamu-rabiho (Chammurapi) stély

Vrchní část Chamu-rabiho (Chammurapi) stély
URL : https://www.valka.cz/VIII-Starobabylonske-a-Staroasyrske-obdobi-t67714#238773 Version : 0
Discussion post Fact post
Attachments

Join us

We believe that there are people with different interests and experiences who could contribute their knowledge and ideas. If you love military history and have experience in historical research, writing articles, editing text, moderating, creating images, graphics or videos, or simply have a desire to contribute to our unique system, you can join us and help us create content that will be interesting and beneficial to other readers.

Find out more