This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.
Lockheed Martin F-35 Lightning II je výsledkem společného programu Joint Strike Fighter (JSF) amerického letectva (USAF), námořnictva (US Navy) a námořní pěchoty (US Marine Corps), ke kterým se připojily také další státy. Základní role, kterou by měly F-35 v operační službě plnit, je stealth víceúčelové útočné letadlo. Stíhací schopnosti mají druhořadou důležitost. Kromě toho jednotlivé ozbrojené složky (a státy) mají na letoun specifické požadavky, které vyústily ve vývoj tří odlišných verzí se společnými základními prvky.
Hlavními požadavky na F-35, kromě bojových parametrů, jsou nízké provozní náklady, snadná údržba a vysoká spolehlivost. V letounu budou používány technologie vyvinuté pro F-22 Raptor (stejně tak vhodné technologie z F-35 se použijí i v F-22, v současnosti jde například o radar F-35, jehož prvky budou použity v nových F-22).
Původ programu lze vysledovat již v roce 1993, kdy sgentura DARPA hledala nadzvukové letadlo kategorie STOVL (Short Take-off Vertical Landing, krátký vzlet a kolmé přistání), které by nahradilo stroje Harrier používané US Marine Corps. US Navy pak měla program A/F-X (Advanced Attack/Fighter), ve kterém chtělo námořnictvo vyvinout náhradu za zrušený General Dynamics/McDonnell Douglas A-12 Avenger II. A letectvo, kromě programu ATF (Advanced Tactical Fighter), který vyústil v F-22 Raptor, mělo program MRF (Multi-Role Fighter) jako náhradu F-16.
Tyto programy byly zrušeny (kromě STOVL agentury DARPA) a nahrazeny společným programem JAST (Joint Advanced Strike Technology), který začal na konci roku 1993, který o rok později pohltil program CALF (Common Affordable Lightweight Fighter, společný levný lehký stíhač) agentury DARPA. Právě základní požadavky programu CALF se staly záměrem sledovaným v programu JAST. K nim přibyly ještě požadavky na krátký vzlet a kolmé přistání (námořní pěchota) a požadavky námořnictva (palubní stroj).
Během šesti-měsiční fáze CE (Concept Exploration, Rozvinutí konceptu) se zrodila myšlenka tří verzí se společným trupem a maximální mírou stejných částí.
První je klasická pozemní verze F-35A CTOL (Conventional Take-Off and Landing, s konvenčním startem a přistáním) pro letectvo. Předpokládá se, že nahradí F-16 a A-10 (a zřejmě též F-117) v roli útočného stroje.
Druhá verze F-35B STOVL (Short Take-Off/Vertical Landing, krátký vzlet a kolmé přistání) je určena pro US Marine Corps a nahradí letouny Harrier a F/A-18 C/D Hornet.
Třetí verze F-35C CV (Carrier variant, palubní verze) by měla doplnit stroje F/A-18 E/F Super Hornet a stát se jediným stealth strojem námořnictva.
Dalšími závažnými rozhodnutími bylo soustředit se na stroj pouze s pilotem a s jedním motorem (což se moc nepozdávalo námořnictvu).
Následovala 15-ti měsíční fáze CCRD (Concept Definition and Design Research, Definice koncepce a návrh letounu), která začala v prosinci 1994 udělením kontraktů společnostem Boeing, Lockheed Martin, McDonnell Douglas, and Northrop Grumman. Brzy po získání kontraktu utvořily tým společnosti Northrop Grumman a McDonnell Douglas/British Aerospace. Kromě toho všechny 3 týmy projevily zájem o nový motor Pratt & Whitney F119. Tato firma následně na jaře 1995 získala kontrakt na vývoj motoru pro všechny 3 varianty stroje JAST. Brzy poté ale General Electric dostala kontrakt na motor YF120 pro nové stroje, protože její motor YF120 byl považován za nejvíce vhodný.
V srpnu 1995 byl pak program ASTOVL agentury DARPA začleněn do JSF (Joint Strike Fighter, Společný útočný stíhač), jak znělo nové jméno pro JAST. Tím se do programu JSF dostala britská Royal Navy, která v ASTOVL hledala náhradu za Harrier.
Poté následovalo důležité datum programu - 16. listopadu 1996 získaly společnosti Boeing a Lockheed Martin kontrakty na další fázi - CDP (Concept Demonstration Phase, Demonstrace technologie). V rámci něho měly postavit demostrační stroje (nikoli prototypy produkčních letadel), na kterých by předvedly klady svého návrhu. Až následně měl vítěz získat možnost postavit prototyp a stavět sériové stroje.
Obě společnosti (respektive jejich týmy, do kterých se přidružily další známé firmy) zvolily odlišnou koncepci. Boeing se svým X-32 použil pro kolmé přistání systém typu direct lift (přímý tah), kdy je část plynů odvedena z kompresoru motoru do pomocných trysek, které letoun stabilizují a zvednou do vzduchu. Uspořádání je podobné jako používá letoun Harrier. Lockheed Martin pak zvolil, trochu překvapivě, koncepci s dmychadlem svisle umístěným za kokpitem, poháněným hřídelem z motoru. Pro verze, kde se nepožaduje svislé přistání je dmychadlo nahrazeno nádrží s palivem.
Oba letouny vypadaly poměrně odlišně a zejména zavalitý Boeing X-32 nevypadal zrovna jako výkonný letoun. Lockheed X-35 byl částečně podobný F-22. Vysoký představitel firmy Boeing, rozezlený negativními ohlasy na vzhled X-32 na jedné tiskové konferenci kysele podotkl, že v zadání nebyl požadavek na krásu letounu. Kromě toho Boeing částečně oprávněně argumentoval tím, že koncepce s dmychadlem za kabinou je neprověřená a navíc, že Lockheed staví vlastně dvě různá letadla.
Za favorita byl ale ještě před předvedením strojů tipován Lockheed Martin, protože Boeing měl prakticky nulové zkušenosti s konstrukcí stíhacích letounů v posledních letech, kdy produkoval pouze větší letouny. Zejména během zkoušek kolmého přistání se pak zdálo, že letoun X-32 nedosahuje potřebného tahu a musel být výrazně přepracováván, což ale také souviselo s určitými změnami v zadání, které v celkovém důsledku znevýhodnily konstrukci X-32. Podle různých vyjádření bylo rozhodování velmi těsné a oba letouny splnily požadavky zadání, nicméně vítězem se stal X-35. Toto vítězství má pro Lockheed Martin skutečně velkou cenu, protože se jedná o poslední velký kontrakt na taktické stroje na mnoho let, pokud ne vůbec poslední tohoto druhu. Předpokládaný odbyt F-35 se pohybuje kolem 2000 až 3000 kusů.
Po udělení kontraktu pak následoval vývoj F-35 a přidělení bojového jména Lightning II. To bylo trochu překvapení a zdá se, že toto jméno bylo vybráno hlavně kvůli Británii a jejím strojům English Electric Lightning. Jako další kandidáti na jméno jsou uváděna jména Black Mamba, Cyclone, Reaper a Piasa (což je mytický lidožravý pták).
Lockheed Martin je hlavní dodavatel (prime contractor), partnery jsou společnosti Northrop Grumman a BAE Systems. Motory se zabývají stále obě společnosti - Pratt & Whitney a také General Electric Rolls-Royce Fighter Engine Team.
První X-35A vzlétl 24. října 2000, X-35C 16. prosince 2000 a X-35B 23. června 2001. USAF očekává první sériové stroje v roce 2008, IOC (počáteční bojová způsobilost) by měla být dosažena v roce 2011. Zahraníční zákazníci by měly stroje odebírat zřejmě v letech 2012-2015, což je ale pro řadu z nich příliš pozdě.
Hlavním problémem programu je v současnosti cena za jeden stroj, která rapidně narůstá. A to jak díky prodlužování vývoje (způsobeném omezováním prostředků), tak kvůli stále se zmenšujícímu počtu objednaných kusů. Podle (revidovaných) plánů se očekávala výroba asi 1000 kusů F-35A pro USAF a dále 550 kusů pro další státy. Verze F-35B by měla v počtu 350 kusů odebrat USMC, 250 kusů odebere USAF. F-35C by pak měla v počtu 250-400 kusů odebrat US Navy. V posledních letech se ale počty strojů stále upravují směrem dolů a zdá se, že těchto čísel asi nebude dosaženo. Celkový počet prodaných kusů zřejmě dosáhne něco přes 2000 kusů (původní odhady byly asi 4000-5000 kusů), kolem 700 kusů do zahraničí.
Cena za jednotku (v USD pro fiskální rok 2002) vzrostla z odhadovaných 31-40 mil. USD (podle verze) v roce 1996 na cenu 45-60 mil USD (podle verze) v lednu 2005. A ke konci roku 2007 se již kalkuluje s cenou kolem 94 mil. USD za kus. Dražší jsou stroje F-35C a F-35B, F-35A je o něco levnější. Tento cenový nárůst vážně narušuje plány všech zůčastněných, kromě toho cena dále stoupá. Pro porovnání F-22 Raptor (při započtení nákladů na vývoj a současném počtu kusů) stojí asi 330 mil. USD za kus.
Navíc ve světle zkušeností z posledních konfliktů zdá se poněkud ochladl zájem jak USAF (respektive letectvo doufalo dosáhnout hlavně pořízení většího počtu F-22), tak US Navy a jediná složka, která v USA F-35 opravdu požaduje je US Marine Corps, protože neodkladně potřebuje náhradu za stárnoucí stroje Harrier. Námořní pěchota totiž nedůvěřuje US Navy až tak, aby se spokojila pouze s podporou svých vojsk z letadlových lodí a požaduje vlastní stroje. Nespokojenost USAF a US Navy je způsobena zejména cenou za kus. Navíc se zdá, že v dohledné době nebude útočný stroj typu F-35 nezbytně nutný a v perspektivě možná už 10-15 let bude moci být víceméně nahrazen kombinací F-22 Raptor a bezpilotních prostředků (UAV) a nových verzí F-16.
Celkově je zejména letectvo nespokojeno s relativně malou nosností ve stealth konfiguraci, námořnictvo zase není příliš ohromeno doletem, i když nepochybně touží po vlastní platformě typu stealth. Dalšími velkými zájemci o F-35 jsou zřejmě spíše zahraniční odběratelé, konkrétně Velká Británie a Austrálie. V Británii musí F-35 nahradit Tornado a zřejmě také Harrier, aby doplnilo stíhací Eurofighter Typhoon. Austrálie též potřebuje útočné stroje, protože udržovat v provozu F-111 přes jejich nesporné kvality začíná být neúnosné a jako dočasnou náhradu již Austrálie zakoupila F/A-18E/F Super Hornet, které ale situaci neřeší k plné spokojenosti. Dalším výrazným zájemcem je zjevně Turecko, které ovšem v poslední době mělo určité neshody s americkými společnostmi ohledně transferu technologií, což vyústilo v zrušení tendru na vrtulníky a vypsání nového. Ostatní zúčastněné země zjevně rozvažují, zda skutečně nějaké F-35 nakoupí, a jejich motivací k účasti v programu je zejména touha účastnit se na moderních technologiích a získat zakázky pro svůj průmysl.
V zemích mimo USA panuje nespokojenost s tím, s jakou neochotou jim americké společnosti poskytují požadované údaje. Nespokojenost Británie, která do programu investovala značné částky a jejíž firmy jako jediné jsou pro úspěch programu skutečně klíčové, přerostla do ostrého konfliktu, který se řešil až na úrovni Tony Blair - George W. Bush. Americké společnosti Britům odmítaly poskytovat softwarové zdrojové kódy (bez nichž je nemožné provádět jakékoli vlastní úpravy, například integrovat novou výzbroj) a Británie reálně zvažovala, že v takovém případě z programu odstoupí, což by mohlo snadno vyústit v krach projektu (kromě obrovské ostudy, kterou by to s sebou neslo).
V současné době (rok 2007) je program F-35 zdá se již na dobré cestě, protože z vývojové fáze SDD (System Development and Demonstration, Systémový vývoj a předvedení produktu) přešel do fáze PSDF (Production, Sustainment and Follow-On Development, Výroba, údržba a následný vývoj), která by měla garantovat, že sériová výroba skutečně začne. K této fázi se k USA podpisem příslušných dokumentů (které zahrnují rozdělení úkolů a finanční zátěže) připojily nakonec všechny zůčasněné státy, jako první Nizozemí v listopadu 2006, do konce února 2007 následovala Austrálie, Itálie, Kanada, Norsko, Turecko a Velká Británie. Nyní probíhá testování a dopracovávání jednotlivých prototypů.
Lockheed Martin F-35 Lightning II
Parametr | Hodnota F-35A | Hodnota F-35B | Hodnota F-35C |
Posádka | 1 | ||
Motor | 1 | ||
Délka | 15.4 m | 15.4 m | 15.5 m |
Rozpětí | 10.7 m | 10.7 m | 13.1 m (9.1 složené) |
Výška | 4.6 m | 4.6 m | 4.7 m |
Plocha křídel | 42.7 m2 | 42.7 m2 | 57.6 m2 |
Prázdná hmotnost | 9980 kg | 10660 kg | 10885 kg |
Max. vzletová hmotnost | 22680 kg | kolem 22000 kg | kolem 22000 kg |
Max. nosnost | 5895 kg | 4990 kg | 7710 kg |
Pohon | P&W F135 nebo GE F136 | P&W F135 nebo GE F136 a RR/Allison dmychadlo | P&W F135 nebo GE F136 |
Max. tah s přídavným spalováním | asi 155 kN | asi 155 kN | asi 155 kN |
Max. rychlost ve výšce | Mach 1.5 nebo přes 1.8 | Mach 1.5 nebo přes 1.8 | Mach 1.5 nebo přes 1.8 |
Dolet na vnitřní palivo | asi 1200 nm (asi 2200 km) | asi 900 nm (asi 1600 km) | asi 1400 nm (asi 2400 km) |
Hlavní senzory | AN/APG-81 AESA Radar, AN/AAQ-37 Distributed Aperture System (DAS), Electro-Optical Targeting System (EOTS) | ||
Výzbroj | 2 interní pumovnice, 4 vnější podvěsné body |
Prameny:
http://www.f-16.net/
www.globalsecurity.org
http://www.airforce-technology.com/projects/jsf/
http://www.lockheedmartin.com/
Air Forces Monthly
Combat Aircraft