09. Vývoj v dosud neválčících státech

USA


Ve Spojených státech převládal názor, že v minulé válce, které se Amerika zúčastnila (1. světová válka), padlo 80 000 Američanů za rozbahnělou Evropu, která navíc nechce dosud platit za to, co si od Američanů vypůjčila. Není proto divu, že navrch měli zastánci izolacionistické politiky. Svůj podíl na tom měly i události z Mnichova, neboť v Americe se konaly volby do kongresu pět týdnů po nich. Izolacionisté v nich získali většinu a Rooseveltovi tím do značné míry svázali ruce. 2. září vyhlásili jeho ústy Spojené státy neutralitu. Následoval zákaz vývozu zbraní do válčících států, včetně Kanady, potéco vyhlásila Německu také válku. Vláda se však hned po porážce Polska začíná zabývat myšlenkou na zrušení těchto zákazů. Nakonec 4. listopadu kongres vyhoví Rooseveltovu požadavku a ruší zákon o vývozu zbraní. To byla první prohra skupiny izolacionistů, vedené Fordem, Lindberghem, Villardem, bývalým prezidentem Herbertem Hooverem a dalšími. Byla to dosti nesourodá směsice lidí, kteří proti zatažení USA do války brojili z nejrůznějších důvodů, od přesvědčení až po osobní důvody.


Naproti tomu vzniká Výbor pro pomoc Spojencům k obraně Ameriky v čele s W. A. Whitem, spisovatelem R. Sherwoodem, Dorothy Thompsonovou, členem kongresu Paperem a dalšími. Výbor pořádal téměř ve všech větších městech USA schůze a přednášky, zasílal kongresmanům dopisy atd, mimo jiné v New Yorku stovky dobrovolnic obtelefonovaly všechny domácnosti s telefonní linkou (bylo jich tehdy 700 000, ani jediné nebylo vynecháno) a vysvětlovaly, jaký význam má nynější válka pro Ameriku. Roosevelt na Nový rok ve svém projevu prohlásil, že "svět by byl velmi nepříjemným a nebezpečným místem i pro Američany, kdyby měl být ovládán násilím několika jedinci". Nakonec, protože Amerika je zemí obchodníků, přešel k hospodářským argumentům. 5. ledna požádal kongres o branné úvěry na vyzbrojení vlastní země, proti čemuž se neodváží vystoupit ani ti nejzarytější izolacionisté. Do Itálie, Francie, Německa a Anglie byl vyslán S Welles, aby nasbíral informace a přiměl Itálii na poslední chvíli k odklonu od Německa. Byl dojednán prodej 500-600 nejmodernějších letounů západním mocnostem.


Ale až německý vpád do Belgie a Holandska způsobí revoluci v americkém smýšlení, Roosevelt prohlásí, že USA jsou odhodlány vydat nejen miliony, ale také životy na zachování své svobody a požádá kongres o přidělení půl druhé miliardy na zbrojení. Kongres jeho požadavek 11. června jednomyslně schválil a za dva letní měsíce je učiněno tolik opatření, kolik by jinak vyžadovalo několik let. Roosevelt se dále pokoušel vytvářet nátlak na Mussoliniho, aby nevstupoval do války, ale potéco byl jeho vyslanec několikrát odmítnut, neuspěl. Brzy poté padla Francie a německá válečná mašinérie najednou stála na břehu Atlantiku. Všichni již pochopili, že nacismus touží po světovládě, Němci už nemluvili o "novém uspořádání Evropy", nýbrž světa. V této chvíli však ještě jednou zasáhne skupina izolacionistů, kteří donutí Roosevelta přerušit jednání o dodávce válečných člunů a starých torpédoborců Anglii. Roosevelt je totiž pod tlakem, neboť v listopadu se budou konat prezidentské volby a on v nich potřeboval uspět, aby mohl dokončit své dílo. Až podepsání paktu tří, které přiřadí k Německu Japonsko, uvolní Rooseveltovi ještě před volbami ruce. Nakonec se po neúspěšném pokusu některých poslanců prosadit zákon, který by zakazoval třetí prezidentskou volbu, odůvodněného tím, že Roosevelt by zatáhl Ameriku do války, stane staronovým prezidentem USA a povede Spojené státy po celou dobu války.
Balkán
Balkánské státy zdaleka nebyly politicky sourodým tělesem. Jejich zájmy se velmi výrazně lišily a jejich stanoviska prodělala v prvním roce války složitý vývoj. K Balkánu se dá přiřadit i Maďarsko, neboť se na dění na něm výrazně podílelo. Maďarsko už pomohlo rozbít Československo a za odměnu získalo Podkarpatskou Rus (při přijímání ochrany Německa bylo Tisovi vyhrožováno právě útokem Maďarska na Slovensko). Jejich hlavním požadavkem ale zůstavá rumunské Sedmihradsko. Na začátku roku 1940 Maďarsko prohlašuje, že požadavky vůči Rumunsku trvají, jen je musí odložit. To jasně ukazuje, jak moc jsou ve vleku Německa, protože právě ono nyní nemá na Balkán čas, musí se věnovat západu. Když vypukla válka, vyhlásily všechny balkánské státy neutralitu. Na sklonku října se však z této linie vysunuje Turecko, které uzavřelo s Británií a Francií pakt o vzájemné pomoci, který říká, že Turecku bude poskytnuta pomoc při napadení třetí stranou a Turecko poskytne pomoc Británii či Francii a také jejich balkánským spojencům. Turecko ovšem naprosto nemá v úmyslu se do války nechat zatáhnout, brání jen samo sebe. Dalším spojencem západu je Řecko. To však nevyvinulo žádnou aktivitu a jen čekalo, jak se budou události vyvíjet, až jimi bylo pohlceno. Jedinou činností Řecka je vybudování Metaxasovy linie proti vpádu Německa (3000 opevněných bodů).


Co se týče Bulharska, bylo hlavním zájmem Sovětského svazu, který se v něm snažil posílit svůj vliv. Tomu odpovídá prvotní linie jeho politiky, když prohlašuje, že bulharský národ je pevně rozhodnut se této války nezúčastnit. Avšak v polovině února se v Bulharsku začínají k moci dostávat jisté síly, které si přejí změnu poměrů na Balkáně, což odpovídá naopak německé politice. Ministerským předsedou se stává Filov a ten okamžitě prohlásil, že Bulharsko trvá na splnění svých nároků mírovou cestou. Jedná se o územní požadavky vůči Rumunsku. 3. února se v Bělehradě konala balkánská konference, na které se nejlépe ukázala spletitost tehdejší situace na Balkáně. Turecký návrh na vytvoření defenzivní aliance byl zamítnut. Britským cílem bylo přimět Rumunsko, aby snížilo dodávky nafty Německu. Rumunsko však odmítlo a ještě prohlásilo, že narozdíl od svých válečných odpůrců Říše nezasahuje do vnitřních věcí balkánských zemí... Jak hluboce se Rumuni mýlili, měli zjistit již za nedlouho.


Situace na Balkánu tedy byla den ode dne pro spojence horší, a jejich tak pracně a nákladně budovaná koalice se rozpadla. Turecko sice formálně bylo spojencem Británie, ale fakticky se strachovalo jen o svou vlastní bezpečnost a nebylo schopno se nějak zapojit do konfliktu ať už na jedné či druhé straně. Řecko, další spojenec Británie, se krčil ve svém peloponésském koutu Evropy a doufal, že ho válka mine, což bylo částečně opodstatněné, poněvadž Němci se touto dobou o Řecko zajímali pramálo, až Mussoliniho zásah obrátil jejich pozornost tímto směrem. Jugoslávie, zmítaná vnitřními národnostními nepokoji, se snaží vyhnout se zatažení do války všemi prostředky, protože se obává, že nyní přijde na přetřes také Makedonie, a jenom tím nahrává Němcům. Bulharsko, dříve také spojenec Británie, si nyní hledí vlastních zájmů (vůči Rumunsku a Řecku) a je Německem zlákáno vyhlídkou na kořist, tedy drobky z německého stolu. A konečně Rumunsko, vlastník obzvláště pro válku v německém stylu tak důležitého surovinového zdroje a hlavní německý dodavatel nafty, je nyní v moci fašistické Národní strany.


(autor:kapa)