> Luky - základné informácie

Anglický dlouhý luk vznikl úpravou z velšského luku. Byl dlouhý 1, 5 - 2 metry, vyroben většinou z tisu, ale někdy i z jilmu nebo jasanu. Byl tak silný, že na rozdíl od běžného způsobu, kdy se tětiva napíná dozadu k uchu lukostřelce, byl tento luk napínán energickým plynulým pohybem lučiště směrem od těla, takže z těchto luků mohli střílet jen silní muži. Šípy byly loket dlouhé (kolem 1 metru) a měly dostřel až 270 m. Byly opatřeny úzkými hroty, které dokázaly snadno proniknout kroužkovou zbrojí ještě na 100 metrů a na kratší vzdálenosti bez problémů probíjely i zbroj plátovou. Rychlost střelby mohla dosáhnout 12 a dokonce prý až 15 šípů za minutu


Za normálních okolností dokázala silně napjatá tětiva kuše při uvolnění vyvinout daleko větší energii než tětiva luku, což se odráželo v jejím velkém dostřelu a průbojnosti střely (střela z těžké kuše údajně dokázala prorazit plátovou zbroj na vzdálenost 200 metrů). Jelikož kuše má pažbu (zvanou socha) , bylo možno touto zbraní zamířit na cíl mnohem přesněji než lukem. Pro její velké účinky dokonce Latheránský církevní koncil v roce 1139 na popud rytířstva používání kuše na čas zakázal, neboť prý se jednalo o zbraň velmi nehumánní.

Napnout kuši, ať už lehkou nebo těžkou, ovšem nešlo jen tak rukama. U lehké kuše bylo možno použít hák, jehož jeden konec se zaklesl za opasek a druhý za tětivu. Potom se vsunula noha do otvoru u lučiště, příznačně zvaného třmen, a sešlápnutím se napnula tětiva. Častěji se však u obou druhů kuší používal napínák, kde se tětiva napínala otáčením kliky. Z toho je zřejmá zásadní nevýhoda kuše proti luku - z těžké kuše bylo možno vystřelit maximálně třikrát do minuty, oproti anglickému luku, jehož rychlost střelby byla čtyřnásobná.


Edit: príspevok presunutý z diskusie: Vojny v stredoveku (buko1)

K lučištníkům: U waleského luku se uvádí maximální dostřel přes 300 metrů, efektivní pak něco kolem 250 yardů (225 m.), ale každý to uvádí trochu jinak. Hlavní výhodou tohoto luku, pomineme-li průraznost a přesnost je tedy rychlost střelby - zejména oproti kuši - jak již řekl Rad.
Problémem však je, že, jak již bylo řečeno, že tento luk dokázali efektivně ovládat pouze jedinci dobře vycvičení ve střelbě s ním. Angličané to řešili tak, že lučištníky rekrutovali zejména z třídy tzv. svobodných sedláků. Tito se pak stávali profesionálními vojáky se vším všudy, dostávali žold, ale byli vázáni přísahou k Anglickému králi. V případě války byli povinni dostavit se na jakési shromaždiště a pod velením šlechtice jít do boje. Dokonce jsem slyšel, že každou neděli se na anglickém venkově konaly soutěže v lukostřelbě, které také přispívaly k výcviku a byly velkou motivací pro střelce samotné.


Přímé evropské luky (tedy vesměs luky krátké) však na svou dobu příliš účinné nebyly - rozhodně se nedá mluvit o jedné z hlavních zbraní, jak tomu bylo u Angličanů ve Stoleté válce. Prorazit kroužkové odění šípem vystřeleným z krátkého luku na delší vzdálenost (tedy nepřímo) je téměř nemožné. Lučištníci se tedy museli spoléhat na to, že se jim podaří zasáhnout nekryté části těla protivníka (zásah krále Harolda šípem do oka v bitvě u Hastingsu), nebo se museli přiblížit natolik, aby byly jejich luky účinnější. Arabští kronikáři z doby křížových výprav mluví o křesťanských bojovnících, kteří kvůli trčícím šípům vypadali jako ježci, ale bojovali dál - žádný z šípů totiž neprorazil jejich ochranné odění.
Nevím, jaký byl dostřel těchto luků, ale osobně bych tipoval, že ne více než 200 metrů (opravte mě jestli se pletu). Každopádně se jich používalo vesměs jako podpůrné zbraně a pak hojně při obléhání.

Právě z výše jmenovaných důvodů způsobilo masivní používání kuše ve 12. století takový rozruch. Důvod je nasnadě - kušíník, prostý člověk dokázal po absolvování krátkého výcviku ve střelbě z kuše zabít rytíře - šlechtice, který se v boji cvičil od malička. Vrchnost tedy viděla v kuších hrozbu. Lateránský koncil projednával spíše záležitosti církve, ale k zákazu užívání kuše se také dostal. Zakázal tuto zbraň používat proti křesťanům - u muslimů zcela zřejmě výše spomínaný problém nenastává

Co se týče asijských a východních luků, tam nemám ponětí, to je mimo mě...



Edit: príspevok presunutý z diskusie: Vojny v stredoveku (buko1)

Evropské luky byly dlouhé 1.5 - 1.9 metru, byly z tisu, jasanu, jilmu nebo dubu. Maximální účinný dostřel byl asi 200, ale pouze u těch nejlepších luků a lučištníků. Proti těžkooděnému jezdci, rozhodující úderné síle na středověkém bojišti byl tento typ luk prakticky neúčinný a v průběhu 13. a 14. století jej témeř zcela vytlačila kuše.


Asijský, tzv. reflexivní luk byl dlouhý asi 130 cm. Vyrobeny byly většinou z březového dřeva ze dvou stran zpevněného kostěnými, nebo rohovinovými destičkami. Místa těchto spojení byla obtáčena pružnými jelenicovími proužky. Jeho používání bylo rozšířeno zejm. u nomádských národů a byl hlavní zbraní např. lehké maďarské jízdy. Účinný dostřel se uvádí kolem 120 - 130 metrů


O anglickém luku a kuši bylo řečeno vše, ale zmínil bych se o šípech. Z evropského luku se vystřelovaly šípy dlouhé až 90 cm s listovým hrotem, který byl nasazen tulejí (což sice nevím co je, ale snad se tady najde někdo kdo to bude umět vysvětlit). Asijský šíp byl pochopitelně kratší a od evropského se dále lišil tím, že hrot byl na ratiště nasazen řapem (taky se kdyžtak někdo ujměte vysvětlení tohoto pojmu) a byl opatřen pouze dvěmi stabilizačními křidélky.


Edit: príspevok presunutý z diskusie: Vojny v stredoveku (buko1)

Tulej je dutá trubička kónického tvaru vycházející z hrotu šípu směrem dozadu - do ní se vsunula dřevěná násada šípu.


Řap je trn taktéž vybíhající dozadu z hrotu a tento trn je do dřeva vražen.


První řešení je lepší, ale horší na výrobu a tudíž dražší.



Edit: príspevok presunutý z diskusie: Vojny v stredoveku (buko1)

Puze bych dodal, že u evropských luků se nejspíše mířilo tak, že tětiva se založeným šípem byla natahována shruba na úroveň oka, často k lícní kosti, což umožňovalo míření podél těla šípu. U asijských a východních kompozitních luků byla tětiva natahována až za líce, lučištník tedy musel mířit podle pozice dvou bodů - hrotu šípu (příp podle směřování těla šípu) a podle cíle. To zaslouží uznání - asi to nebyla zrovna snadná dovednost.



Edit: príspevok presunutý z diskusie: Vojny v stredoveku (buko1)

Já jsem se o luky chvilku zajíma při svých studiích římského válečnictví (tedy především o kompozitní luky). A musím říci, že to pro mě bylo velmi matoucí. Myslím tím ty dostřely. Četl jsem názory mnoha historiků i experimentátorů a každý z nich uváděl jiný dostřel - některé názory se lišily dokonce i o zhruba 100 metrů. Nakonec se dala nějak vydedukovat přibližná vzdálenost, na kterou luk dostřelí. Rozdíly byly zapříčiněny tím, co tady bylo již zmíněno - rozdílnou úrovní střelců. Velmi záleží na výcviku lučištníka, který je velmi náročný. Setkal jsem se s názorem (a připadá mi více než logický), že právě náročnost výcviku lučištníka vedla armády 17. století k přechodu na ovládáním nenáročné muškety, přestože v této době (a ještě celkem dlouho potom) se tyto zbraně zdaleka nemohly lukům rovnat ani v přesnosti střelby, ani v rychlosti střelby, ani v dostřelu.
Důležité je také podotknout, že dosah, přesnost i rychlost střelby je velmi závislá na únavě a stresu na bojišti. Četl jsem, že moderní závodní lučištníci podotýkají, že po zhruba 10-12 šípech vystřelených maximální silou už ani kvalitní lučištník není schopen příliš dobrých výkonů. Tyto skutečnosti také odráží fakt, že v podstatě po celou dobu své existence byl luk používán pro nepřímou střelbu. Většinou se nemírilo na jednotlivé cíle, ale šlo o to zasypat určitou plochu (např. postavení pěchoty atd.) co největším počtem střel.
Proti dobře obrněným jednotkám však střelci nebyli příliš efektivní. Jak již bylo řečeno, některé typy luků mohly prorazit zbroj, ale jen na velmi krátkou vzdálenost. Na delší vzdálenost v podstatě nemohly způsobit příliš velké škody. Roku 53 př. n. l. v bitvě u Carrhae například ostřelovalo 10 000 parthských jízdních lučištníků po velkou část dne sevřenou formaci římských legionářů (= dobře obrnění těžkooděnci), aniž by ji dokázali nějak významně oslabit. Většina zásahů navíc způsobila zranění, ne smrt. Stejně tak v bitvě u Dyrrhachia roku 48 př. n. l. byla posádka jedné pevnosti vystavena útoku za velmi intenzivní podpory lukostřelců. Většina vojáků byla zraněna, ale mrtvých bylo jen velmi málo. Na pevnost bylo údajně vypáleno 30 000 šípů a ve štítu jednoho centuriona bylo nalezeno 120 děr. Přes tuto neúčinnost mělo ostřelování smysl, protože způsobovalo u vojáků (především těch méně vycvičených a disciplinovaných) velký stres a strach. Parthové používali taktiku, kdy dlouhodobé ostřelování natolik demoralizovalo protivníka, že se následně zhroutil před útokem jejich těžké jizdy. Četl jsem, že v bitvě u Azincourtu byla podobným způsobem použita palba lučištníků, aby vyvolala útok francouzské jízdy.


Teda, omlouvám se, že v diskuzi o středověku používám převážně příklady ze starověku, ale snad mě omluví skutečnost, že kompozitní luk se používal i přes celý středověk.


Edit: príspevok presunutý z diskusie: Vojny v stredoveku (buko1)

Ten problém s náročností výcviku lukostřelců byl také jednou z nejpodstatnějších příčin masového rozšíření kuše ve 12. a 13. století - ač byla kuše dražší, nevyžadovala tak náročný (tedy drahý) výcvik. O účinnosti kuše ve srovnání s lukem můžeme polemizovat - oproti krátkým evropským přímým lukům té doby určitě nabízela mnohem větší schopnost prorážet ochranné odění a také pohodlné míření, ale lukostřelecky vyspělé kultury (Welšané, Japonci, Mongolové atd.) dovedly využít luku mnohem efektivněji - šlo zejména o rychlost střelby. (Co se průraznosti týče, existuje vícero názorů a já se přiznám že zde nemám úplně jasno, jak velkou průraznou schopnost by vykázal řekněme welšský dlouhý luk ve srovnání s těžší kuší napínanou pomocí heveru.)
U palných zbraní tedy šlo o podobnou věc - luk v mistrovském pojetí byl sice mnohem účinnější, ale nešlo jím vyzbrojovat masy.
Nemám tušení, jak se luky využívaly v japonském válečnictví ve velkých polních bitvách - existovaly specializované oddíly lukostřelců, tak jako v Evropě, nebo šlo daleko více o osobní zbraň, jednu z mnoha v arzenálu tehdejšího válečníka? Používali všichni střelci asymetrické dlouhé luky?


Edit: príspevok presunutý z diskusie: Vojny v stredoveku (buko1)

Jenom bych chtěl dodat, rekord v dostřelu tisového luku v moderní histori je 384m s nátahovou silou 100-150 liber, což není moc. Když se podíváme do historie, tak maximální nátahová síla byla něco okolo 250 liber s touto nátahovou silou stříleli pouze vybraní lukostřelci, kterých nebylo v armádě moc. Když se podíváme na bitvu u Křesčaku, kde francouzská jízda byla těžce oplátovaná, takže kdyby se dostala k anglickým lukostřelcům, dopadlo by to katastrofálně, jako to dopadlo v bitvě u Castilonu. Jenže v bitvě u Kresčaku se francouzská jízda k nim nedostala, byli postříleni dříve než k nim dojeli. Z historických záznamů o průběhu této bitvy se knim nepříblížili ani janovští kušnici, také byli postříleni a zbytek se stáhnul. Z tohoto důvodu vylučuji maximální vzdálenost 100 až 200 metrů při kadenci 10-12 šípu za minutu a musíme brát v úvahu, že se pokaždé netrefili. Podle mého to byl masakr, který demoralizoval francouzskou armádu, která byla v 3 násobné přesile. Podle mě pěchota byla donucena běžet přes válečné pole, aby snížili ztráty utrpěné šípy. Když knim doběhli v těžké zbroji, museli být vyčerpaní a lukostřelci, kteří byli v lehké zbroji je s minimálníma ztrátama na životech přemohli. Na konci bitvy angličané Francouze zajali, a přesto francouzských zajatců zbylo více než Angličanů, ještě se mohli vzepřít, ale po takovém masakru jistě věděli, kdo má navrch.