Džáhángír

Císař Džáhángír


(1559 - 1627)



Narodil se v roce 1569 jako Salím, syn Akbara I. Velikého. Po smrti svého 25. října 1605 nastoupil na trůn jako císař Núruddín (Světlo světa) Džahángír Bádšáh Ghází. Když se ho v následujícím roce pokusil svrhnout jeho syn Chusrau, dal ho císař oslepit a jeho stoupence popravit.


Udržet rozsáhlou říši vyžadovalo politickou prozíravost a vojenskou zdatnost. Džáhángír byl nucen brzy po svém nástupu na trůn rozdrtit vzpouru rádžputských knížat, kteří usilovali o odtržení od Mughalské říše. Po řadě bitev se mu v roce 1613 podařilo porazit a přinutit ke kapitulaci nejmocnějšího z knížat, ránu z Méváru. Poté co mévárský rána uznal císařovu autoritu, byl i se svou rodinou propuštěn a získal zpět své léno.


Džáhángír snil o obnovení panství Timúrovců, svých předků, a plánoval tažení do střední Asie přes Afgananistán, ale nepokoje v říši a neklidná situace na hranicích s Barmou tomu zabránily. Rovněž vztahy s Persií byly složité a případné výboje na sever by hrozily přerůst ve válečný konflikt. Navíc od svého předka zdědil císař válku na jihu země, kde proti vládě Mughalů povstali vládci dakšinských sultanátů a hinduistických království Bidžápuru a Gólkóndy. V jejich službách působil vynikající vojevůdce etiopského původu Malik Ambar. Císařská vojska s ním vedla válku více než deset let a teprve vojsko pod velením prince Churrama roku 1617 přinutila Malika Ambra, aby se podrobil mughalské moci. Za své vítězství nad Malikem získal princ Churram přídomek – Šáhdžahán (Král světa) a roku 1621 se stal se guvernérem Dakšinu. O rok později napadla sever země vojska šáha Abbáse I. a zmocnila se Kandaháru.


Džángáhír se v roce 1611 oženil s perskou šlechtičnou, která přijala jméno Núrdžahán. Ta získala u dvora veliký vliv a řídila císařovým jménem státní záležitosti. Ze svého otce učinila prvního ministra a svou neteř provdala za prince Churrama. Poté co císař v roce 1621 vážně onemocněl, princ Chrram povstal proti vládě Núrdžahán a spojil se s bývalým nepřítelem Malikem Ambrem. V bitvě s císařskými vojsky však byl poražen a donucen přísahat císařovně věrnost. Zůstal guvernérem v Dakšinu, ale své děti musel poslat ke dvoru jako rukojmí.


V době vlády Džángáhíra začala do Indie pronikat anglická Východoindická společnost, která roku 1613 s císařovým svolením založila svou první faktorii v Suratu. Anglický král Jakub I. měl u indického císařského dvora svého stálého vyslance. Vedle Angličanů navázali diplomatické styky s Mughaly také Portugalci, kteří měli v Indii své zájmy.


Džáhgáhír byl mecenášem umění a literatury. U jeho dvora se shromáždili významní malíři proslulých miniatur a architekti, kteří prosluli stavbou nádherných zahrad. Sám císař byl literárně činný a napsal knihu pamětí Túzuje Džáhangírí. Také Núrdžahán se věnovala umění a kultuře, psala básně v perštině, sama navrhovala interiéry paláců a zlaté šperky.


Smrt churavějícího císaře 28. říjan 1627 vyvolala sled neobvyklých událostí. Bratr císařovny Ásafa Chán jí uvěznil a prohlásil za císaře jednoho ze synů oslepeného prince Chusraua. Byl to jen taktický tah, aby donutil k bitvě Churramovy bratrance, které potom zajal a nechal popravit. Poté co měl moc pevně v rukou, předal ji 24. ledna 1628 Churramovi, který se stal císařem Šáhdžahánem. Sám Ásafa Chán se stal jeho prvním ministrem. Císařovna Núrdžahán odešla do ústarní s roční penzí 200 tisíc rupií a zbývajících 18 let života se věnovala stavbě Džáhángírovy hrobky v Láhauru.