Fridrich Vilém III.

Pruský král Fridrich Vilém III.

Syn pruského krále Fridricha Viléma II. se narodil 3. srpna 1770 na zámku Sansoussi v Postupimi u Berlína. S otcem si příliš nerozuměl a byl často terčem jeho šikany. Stal se zakřiknutým a nerozhodným mužem, který navíc nastoupil na trůn v bouřlivé době válek s revoluční Francií.


Po svém nástupu na trůn v roce 1797 se rozhodl pokračovat v neutralitě v konfliktu evropských mocností s Francií. Prusko v té době hospodářsky i kulturně vzkvétalo a při třetím dělení Polska získalo nová území. Navíc za neutralitu v první koaliční válce získal od Napoleona v roce Hannoversko. Vše se změnilo v roce 1804, kdy pod nátlakem tlakem Rakouska, Ruska a Anglie přistoupil 24. května na smlouvu o společné obraně severního Německa s Ruskem. Poté co francouzská armáda narušila hranice Pruska při pronásledování rakouských vojsk, přistoupil pruský král 3. listopadu k tajné postupimské smlouvě, ve které se zavázal vystoupit na straně protinapoleonské koalice do 15. prosince 1805. Po porážce ruských a rakouských vojsk v bitvě u Slavkova 2. prosince 1805 však od svého závazku ustoupil. To vedlo k tomu, že když Prusko v následujícím roce na nátlak válečné strany, podporované královnou Luisou vyhlásilo Francii válku, ocitlo se v izolaci. Následkem toho utrpělo porážku v bitvách u Jenny a Auerstadtu 14. října 1806. Francouzská armáda poté obsadila Berlín a Fridrich Vilém III. se uchýlil do východního Pruska. V té době se začal v pruský generál von Blücher organizovat osvobozenecký boj a počátkem roku 1807 vyzval krále, aby se postavil do jeho čela. Král se však zalekl následků lidového hnutí pro absolutní monarchii a raději v Tylži 9. července kapituloval před Napoleonem a odevzdal mu všechna území na západ od Labe.


Důsledkem porážky však nebyla jen ztráta území, ale i rozsáhlé změny uvnitř pruského státu. Napoleon prosadil do funkce prvního ministra v Prusku reformátora von Steina, který s platností od 1. června 1808 zrušil zbytky poddanství a roboty a prosadil samosprávu na komunální úrovni. V prosinci téhož roku byl pak ministr ze své funkce na nátlak Napoleona, který jeho jmenování prosadil, zase odvolán. Francouzský císař se obával přílišného zesílení Pruska a jako záminku použil jakési ministrovo urážlivé prohlášení. Reformy však pokračovaly dál pod taktovkou nově jmenovaného kancléře von Hardenberga. Ten zreformoval státní správu podle francouzského vzoru a zřídil četnictvo jako ozbrojenou složku státu. Prusko se totiž tylžským mírem zavázalo k omezení stavu svých ozbrojených sil na 42 tisíc mužů. Toto ustanovení se však pruskému generálovi von Scharnhorstovi podařilo obejít zavedením systému zkrácení vojenského výcviku a vytvořením vojenských záloh.


V průběhu let 1807 - 1813 vedli němečtí vlastenci odbojovou činnosti proti francouzským okupantům, ale teprve jejich porážka v Rusku v roce 1812 umožnila přejít k celonárodnímu ozbrojenému odporu. Teprve nyní se Fridrich Vilém III. odhodlal postavit se do jeho čela a 27. března 1813 vyhlásil Francii válku. Na královu výzvu k boji "za naši existenci, naši nezávislost a náš blahobyt" se přihlásily tisíce dobrovolníků z celého Německa, ale hlavní tíhu bojů s okupanty nesla pruská armáda, která v bojích za osvobození přinesla také největší oběti. Po vítězství aliance v "bitvě národů" u Lipska 19. října 1813 se Napoleonova říše začala hroutit jako domek z karet a 31. března 1814 vstoupila spojenecká vojska do Paříže. Pruská armáda měla velký podíl na dosažení nejen tohoto vítězství, ale i na konečné porážce Napoleona v bitvě u Waterloo 18. června 1815. To byl pro Fridricha Viléma III. velký trumf na Vídeňském kongresu, který zasedal od 18. září 1814. Na něm si pruský král prosadil značné územní zisky a uhájil velmocenské postavení své země. Stal se spolu s carem Alexandrem I. a císařem Františkem I. zakladatelem Svaté aliance, mezinárodní organizace panovníků a vlád, která měla zajistit dodržování závěrů Vídeňského kongresu.



Fridrich Vilém III. se stal horlivým vykonavatelem principů, na kterých se Svatá aliance zrodila, jako byl boj proti všem revolučním myšlenkám a hnutím. 31. srpna 1819 spolu s rakouským ministrem Metternichem inicioval tzv. karlovarské usnesení o potlačování nacionalismu a liberalismu. Toto usnesení došlo svého naplnění v květnu 1832, kdy oba činitelé Svaté aliance potlačili tvrdými represemi hnutí za konstituci v Německém spolku. Fridrich Vilém III., ač proti reformním silám vystupoval v jednotě s rakouským císařem, vytvářel uvnitř Německého spolku silnou pozici pro Prusko. Pod jeho vedením se většina německých států spojila v roce 1833 do tzv. Německého celního spolku bez účasti Rakouska. Začaly se tak pomalu vytvářet předpoklady pro budoucí konflikt mezi oběma centry moci v Německu - Vídní a Berlínem.

Fridrich Vilém III. zemřel 7. června 1840.