This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.
Předpokládá se, že se jedná nejspíše onemocnění opic Nového světa a po vzniku člověka se nákaza ne něj adaptovala. Dnes rozlišujeme džunglový a městský typ ohnisek žluté zimnice. Džunglový /lesní, venkovský/ má charakter nákazy s přírodní ohniskovostí. Nosiči viru jsou především opice, vačnatci a pralesní komáři. Nákaza se udržuje cyklem mezi opicemi a komáry a člověk se nakazí vlastně jen náhodně při vstupu do přírodního ohniska. Městský typ žluté zimnice je vázán na města, ale i na některé venkovské oblasti, kde je nákaza přenášena komárem Aedes aegypty na člověka /cyklus člověk – komár – člověk/, který je rezervoárem.
Geografické rozšíření: Endemická oblast žluté zimnice v Africe je ohraničena přibližně 15° s.š. a 10° j.š. V roce 1940 vzplanula v Núbijských horách v Súdánu velká epidemie, která postihla nejméně 30 000 obyvatel. Přesto, že v celé Africe bylo v období 1950-60 hlášeno ročně nejvýše několik desítek případů, vznikla v Etiopii v letech 1960-62 epidemie, která postihla podle odhadů SZO až 200 000 lidí a vyžádala si více než 30 000 obětí.
Pro vojenské využití představuje žlutá zimnice středně vhodné biologické agens.
Při jejím šíření by bylo nejvýhodnější použít přírodního přenašeče - nakažených komárů rodu Aedes. Tento typ záměrného šíření má z hlediska účinku výhodu (nebo z hlediska strategického nevýhodu) která spočívá v tomm, že se výskyt infekčních zárodků neomezuje na určitou oblast, kterou by bylo možno dekontaminovat a navíc se dále spontánně šíří.