Schůze Svazu veteránů v hotelu Legie

Diskuse

This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.

3.12.2003
Každou první středu v měsíci schází se v budově hotelu Legie v Praze na náměstí I. P. Pavlova zajímavá společnost. Tvoří ji bývalí českoslovenští příslušníci letectva, kteří bojovali v době druhé světové války na západní i na východní frontě, vdovy po těch, kteří nás již navždy opustili, a několik funkcionářů Svazu letců. Na tomto tradičním setkání se obyčejně schází také skupina nadšenců a fandů letectví, kteří si pokládají za čest se s hrdiny vzdušných bitev setkat, potřást si pravicí a prohodit pár slov a neváhají kvůli tomu cestovat přes celou republiku. Jedná se v podstatě o široké veřejnosti uzavřené neformální setkání. Proto jsem byl tuze potěšen, když mi kolega Johny Lehovec nabídl, jestli bych se nechtěl takového zúčastnit. No samozřejmě, bez váhání, ihned, včera bylo pozdě...
Jako obyčejně jsem se na tuto akci důkladně připravil a vybavil se kromě dvou fotoaparátů i diktafonem (i když jsem byl předem upozorněn, že tento přístroj nevidí dotyční lidé zrovna nejraději...), alébrž byla jistá možnost, že se dostaví i generál Peřina, na kterého jsem měl zálusk. Chystal jsem se ho totiž vyzpovídat ohledně jeho působení u nás na letišti v Milewitzu v roce 1937. Vše se mi tentokráte neuvěřitelně dařilo, takže jsem na smluveném místě podupával již lehce před dohodnutým časem.
Kajícně přiznávám, že z průniku mezi "vyvolené" jsem měl drobek vítr, takže když mě Honza představoval svým dávným přátelům a posléze i letcům samotným, necítil jsem se zrovna ve své kůži. Nakonec jsem se ale přeci jen rozkoukal a osmělil, za chvilku už jsem si družně povídal s ostatními. Jak bývá na tomto setkání zvykem, dle Johnyho vyprávění, sem tam potřebují členové Svazu vyřídit něco, co není vhodné a ani určené pro ostatní veřejnost. V takovém případě jsou pak nadšenci na potřebnou dobu slušně vykázáni na chodbu. I tentokráte jsme byli požádáni paní Šiškovou, vdovou po nedávno zemřelém generálu Šiškovi, jestli bychom se na pár chvil v ony končiny neodebrali. Využil jsem těchto "pár minut", které se nakonec protáhly skoro na tři čtvrtě hodiny, k dalšímu seznámení s ostatními. Když jsem tak poslouchal jejich zážitky a výčet trofejí, tedy podepsaných fotografií a dopisů, v některých případech skutečně exotických (například od japonských veteránů nebo Američanů, ale i od bývalých příslušníků německé Luftwaffe...), připadla jsem si jako chudý příbuzný. Kam se hrabu...
Po návratu do malého příjemného sálku, tvořícího téměř dokonalé rodinné prostředí jsme pogratulovali a připili panu plk. Urubovi k jeho narozeninám a zbytek času, než se účastníci začali sbírat k odchodu, využili k pořizování spousty snímků a rozhovorům. Generál Peřina se bohužel nedostavil, zato jsem si ale domluvil schůzku s plk. Váňou ohledně fotografií Jardy Nováka, což mě neskutečně potěšilo. A jako bonbónek jsem si báječně pohovořil s plk. Djačukem o jeho útěku do Ruska, zajetí, kutání zlata v gulagu na Kolymě a bojích na východní frontě.
Příjemně strávené odpoledne jsme zakončili posezením nad sklenkou vína v jedné nejmenované hospůdce (tolik oblíbené v dopravně-podnikatelských kruzích...). Musím s čistým srdcem prohlásit, že ačkoliv jsem čekal tedy úplně něco jiného, tato akce byla pro mě velmi příjemným překvapením a domů jsem odjížděl dokonale kulturně vyžitý. Už se chystám na první lednovou středu, program mám totiž už celkem jasně určený. Setkání s těmito lidmi mě totiž vždycky potěší a zahřeje u srdce...



7.1.2004
Tak jsem se před chvilkou vrátil z další schůze veteránů v hotelu Legie a hurá rovnou k počítači. Musím říci, že tentokrát se to opravdu skvěle vyvedlo. Jestli si tedy mohu dovolit něco takového prohlásit, když jsem tam byl teprve dvakrát. Každopádně ale bylo fajn, přijít mezi lidi, které už znám a se kterými si můžu báječně popovídat. Kromě známých tváří, dostavila se například paní Šišková, pak pánové Hofrichter, Djačuk, Uruba, Vyhnis, Hlučka, Mikula a další, přišli i někteří z letců, které jsem viděl poprvé. Z nichž nejvzácnější, alespoň podle toho, co mi říkal Honza, byl pan Rejsek (plk. ?), který se na podobných akcích příliš neukazuje a také je poměrně složité ho "ukecat" na podpis. Někteří z minula tentokráte naopak vynechali, například pan Úlehla - ze zdravotních důvodů, pan Váňa, Sitenský a podobně...
Zatímco členové svazu rokovali o "svých věcech" - hlavně nedávný odchod Imry Loma a jeho pohřeb, volby do vedení svazu příští měsíc, potom nějaké akce doma i v zahraničí, stav financí a podobně, využili jsme tuto dobu k fotografování a prohlížení dávno zašlých dokumentů, dopisů, fotografií a knih. Velice mě překvapil pan plk. Vyhnis, vyhledal mě v hloučku příznivců a předal mi papírovou tašku s albem fotografií. Nejdřív jsem nevěděl, co se děje, když mi ale řekl, že mi je posílá plk. Váňa, hned jsem byl doma. Na minulé schůzi jsem se totiž s panem Váňou domlouval na zapůjčení fotografií Jardy Nováka. Na mojí prosbu, jestli by byl tak laskav a vzal je na dnešní schůzi mi ale neodpověděl, tak jsem na to tak trochu pozapomněl. Byl jsem radostí bez sebe, když jsem si pak ten klenot prohlížel. Teď je mým prvořadým úkolem ty fotky naskenovat a vrátit...
Na závěr toho báječného odpoledne jsme se tradičně vydali do nejmenované čarodějné chýše, ještě trochu popovídat, doprohlédnout fotky a domluvit se na příště. Podle toho, co říkala paní Šišková, bude to příště díky zmiňovaným volbám sice jen pro členy, ale to nevadí. Sejdeme se někde sami a určitě bude o čem mluvit...



3.3.2004
Držím v ruce dnešní výtisk Mladé Fronty a kroutím znechuceně hlavou. V podstatě celá dnešní schůze v Legii, pominu-li obvyklé záležitosti, financování, seznam akcí a podobně, se točila kolem plk. Jana Horala. Koncem února obdržel od britské královny Alžběty Řád Britského Impéria. Vzápětí se rozjela, abych tak řekl, mediální kampaň na téma "plk. Horal a jeho působení v odboji". Jak si tak vzpomínám, tak už při besedě na ČVUT v listopadu 2003 mi Honza naznačoval cosi v tom smyslu, že není až tak úplně jisté, kde pan Horal za války působil. Že jeho účast v bojích v řadách RAF je jaksi obestřena tajemstvím. Nepřikládal jsem tomu tenkrát až takovou váhu. Byl to pro mě zkrátka jeden z veteránů z Anglie, což už samo o sobě je pro mě dostatečným důvodem, abych si ho velmi vážil. A zůstává jím nadále, to musím podotknout a zdůraznit. Bohužel ale lidská závist je v tomto případě asi velice silným činitelem.
Jak jsem se ve zmiňovaném denníku dočetl, ve skutečnosti byl plk. Horal "jen" velitelem tanku u československé obrněné brigády. Podle všech možných dostupných pramenů, podle historiků a konec konců i podle vyprávění některých veteránů však v řadách letectva nikdy nebojoval. Nevím, nejsem historik. Soudím pouze podle toho, co jsem se dozvěděl od lidí, z televize a tisku, také podle několika setkání se samotným Janem Horalem. S největší pravděpodobností to bude asi pravda. Jak jsme se ale všichni shodli, jeho "letecká legenda", kterou, nutno přiznat, nikdy nevyvracel, ba naopak, spíše ji ještě přiživoval a utvrzoval, snad není až takovým problémem, který by snad někomu ubližoval. Navíc, od skončení války až do dnešních dnů pan plukovník Horal všemi možnými i nemožnými cestami obětavě podporoval a pomáhal všem našim veteránům, ať se již jednalo o zajišťování různých akcí, finanční podporu, zaměstnávání bývalých letců ve své firmě ( "v Praze má jeden hotel a v Českém Krumlově dva..." /MF Dnes/) a podobně. Dalším příkladem jeho pomoci a obětavosti byla podpora dnes již mrtvého bývalého pilota 311. perutě Jana Irvinga, kterého "...podporoval finančně i dříve těžko dostupnými léky." /MF Dnes/. Sami veteráni zachovávají k panu Horalovi vřelý a kladný vztah. Nejvýstižněji se o všem vyjádřil další z veteránů, bývalý telegrafista 311. perutě plk. Prof. Jan Wiener: "Někdy můžete být hrdinou i podvodníkem současně. Honza Horal ale není podvodníkem, nikomu totiž zkazkami o službě v RAF, v němž nikdy nesloužil, neublížil. Neocenitelná a obdivuhodná je naopak jeho pomoc válečným veteránům, kteří byli celý život komunisty pronásledováni. Horal je pro mě někdo, kdo pomáhá lidem, na něž stát i dnes, přes všechny líbivé proklamace, kašle...". Dodává ještě: "Beru Honzu takového, jaký je. Tedy i s jeho slabostmi. Je to takový baron Prášil. A stejně jako on není zlý - má nezměrně laskavé, dobročinné a velké srdce..." /MF Dnes/.
Jak jsem již řekl, závist, ta silná a nebezpečná vlastnost všech zdejších "Čecháčků", opět zapracovala. Celý problém se, dalo by se říci, bezdůvodně nafoukl a udělala se z něj aféra. Kdekdo si na ní přihřál svoji "polívčičku" a přilil do ohně. Zřejmě s myšlenkou, že ta naše malá "zaprděná" zemička uprostřed Evropy ještě nemá dostatek skandálů a ostud na kontě. A když se Ti naši vládní činitelé tak málo snaží, přeci, co to je, jen jeden skandál týdně, tak už se s chutí a obrovským nasazením, srovnatelným s nasazením hladového čuněte nad korýtkem pomejí, rýpe i do takovýchto věcí. Bylo to podle mě zbytečné a zahanbující. Navíc, jak poznamenala i paní Šišková, která nedlouho po začátku schůze, viditelně rozrušená a znechucena, odešla, vysoký britský řád nedostal pan Horal za účast v bojích, ale za dlouholetou charitativní činnost.
Když mi bylo o pár hodně let méně, také jsme se s klukama považovali za letce, za partyzány, za "amíky" a podobně. Konec konců, americké maskáče mám ještě ve skříni a občas je s chutí obléknu (i když, teď již spíš na práci, než někam na výpravu do přírody...) a za jakéhosi pseudo-letce se považuji doteď. Když to tak beru, já jsem vlastně také podvodník. To bych si ale také zasloužil článek přes celou stránku, jako pan Horal. Já chci článek, já chci článek,...(Tfuj, to jsem se rozčílil!...)
No, každopádně, věci se dnes na schůzi v Legii měly asi tak. Na začátku jsme na přání pana Hlučky uctili minutou ticha nedávno zemřelého pana Grygara (též od "Třistajedenáctky...). Poté se chopila slova jako vždy plná síly a energická paní Šišková. Její velmi dlouhá rozhořčená promluva se týkala zmíněného článku, působení pana Horala a věcí ze všeho vyplývajících. Neboť právě ono nechutné rozmazávání této malichernosti, kterou pan Prof. Wiener nazval jen "dětinským a lidsky snadno pochopitelným úletem..."/MF Dnes/, neublížilo jen samotnému plk. Horalovi, ale i celému Svazu veteránů. Jako dodatek přečetla i dopis od samotného plk. Horala, ve kterém se letcům omluvil, zřekl se své funkce ve Svazu a oznámil, že i nadále bude všemožně podporovat jednotlivé své přátele veterány, kteří budou o jeho přátelství stát. Více se však již nebude účastnit jakýchkoliv akcí, coby zástupce veteránů druhého odboje...


Zbytek dnešního setkání se odehrál v tiché a zaražené atmosféře. Nesmím ale zapomenout i na světlejší okamžiky. Tedy alespoň pro mě. Na schůzi se tentokráte dostavil i generálmajor Babinec s manželkou. Velice mě potěšilo setkání s ním, zejména když jsem se dozvěděl, že jako bývalý parašutista se zná osobně s panem Karlem Niemczykem. Informace o panu Niemczykovi ho také viditelně potěšila. Ještě dnes v noci sednu a napíšu do Austrálie, jsa tuze zvědav, co na toto setkání pan Niemczyk řekne. Ivan Novák, kamarád a nadšenec, který dojíždí na setkání až od Mělníka, mě pak překvapil a mile potěšil zapůjčením fotografie bývalého japonského stíhacího pilota jménem Takeo Tanimizu. Fotografie nese na svém levém boku vlastnoruční podpis jmenovaného císařského orla. Samozřejmě napsaný "rozsypaným čajem". Dodal mi k tomu i nějaké materiály, takže si asi zase docela dobře počtu...
No,... a co dodat? Celé odpolední setkání skončilo na známém místě ve sklepní hospůdce. Podotýkám, že vzhledem k mému večernímu působení v pracovním procesu jsem opět pocucával pouze Colu a kafe. Ne jako nejmenovaný kamarád nadšenec, který prohlásil, že má ledvinové kameny, a tudíž má plzeňskou minerálku předepsanou lékařem. Se tak někdo má...
"Check six!"



PS: Fotky nebudou, mám jich spoustu a všechny stojej za uveřejnění. Nevím, který vybrta. Sorry... Rolling Eyes
URL : https://www.valka.cz/Schuze-Svazu-veteranu-v-hotelu-Legie-t10697#32737 Version : 0
Discussion post Fact post
Attachments

Join us

We believe that there are people with different interests and experiences who could contribute their knowledge and ideas. If you love military history and have experience in historical research, writing articles, editing text, moderating, creating images, graphics or videos, or simply have a desire to contribute to our unique system, you can join us and help us create content that will be interesting and beneficial to other readers.

Find out more