Z Ruska přes Srbsko do Itálie?

Citace :

1915
Jednoho dne nám Čepelák oznámil s vážnou tváří, že náš kriplzug, protože máme slabé zdraví, bude poslán do Dalmácie k moři, abychom se trochu sebrali, a pak na pobřeží budeme prý stát stráže. Tak vida, až k moři se podíváme, kdo by myslel na válku. Kdo měl civilní oděv, posílal jej domů, psalo se o peníze. Za mnou přijela sestra a odvezla, co jsem nepotřeboval. Ba i šálek na mináž, že je to škoda, a koupila mi litrový kameňáček, to prý je na rozbití dost dobré. A taky bylo.
Před Třemi králi nás začali převlékat. Za naše hadry dali nám ještě horší a Němci nebyli od nás Čechů k rozeznání. Byli to sice kamarádi ve zbrani, ale rádi jsme je neměli. Oni to ani praví Němci nebyli, nýbrž skopčáci od Jihlavy. Kluci drzí až až, věčně hladoví, kuchyň neopustili, dokud v kotli cítili sebemenší sousto. A teď nás promíchali a máme s nimi jet do Dalmácie.
Když bylo známo, že na Tři krále jedeme, psal rychle každý z nás, aby se s ním na nádraží přišli rozloučit. V Čáslavi se nás sešla pěkná porce, asi 900, zbytky od čtyř zeměbraneckých pluků č. 9, 10, 11 a 12. Na nádraží nás čekala řada dobytčích vozů, ozdobená nápisy: 40 man oder 6 Pferde und 4 man. Díky těm nápisům měli oficíři lehkou práci. Postavili nás do dvou řad, odpočítali 40, další vagon a marš, a tak to šlo jak na drátkách. Uprostřed každého vozu byla železná kamínka, na každé straně 4 lavice a dost.
**********
Odpoledne zase tryskem s vrchu dolů. Dnes to však nikým ani nehnulo a ani se večer nechtělo vystupovat, když jsme k desáté hodině byli u cíle. Opět tma, zmatek, volání kamarádů. Pak silný hlas, volající: „Hoši, je zde někdo od Čáslavi? Já jsem hejtman Holub a nebojte se, tady budete mít vojnu dobrou. Tak a teď půjdeme a zazpívejte nějakou.“ A tak v lednové noci 1915 zahlaholila v Šibeniku sokolská píseň „Čtvrtého července“. Brzo ale umlkla, neboť cesta se počala úžit a stoupat, řady se trhaly, krok se ztratil a za chvíli bylo slyšet jen nadávky a klení, neboť cesta byla jako do nebe.
**********
Na kávu dolů do přístavu. A po kávě hned ke skladišti, které bylo také tam. Nejprve dostal každý celtu, kterou před sebe rozestřel. A pak začalo fasování. Prádlo, šaty, řemeny, telata, šálky, tašky, boty, čepice, deky – vše nové v polní šedi i s tím frantíkem na čepici. Pak ještě plášť, karabinu, opasek, bajonet a tašky na patrony. Ze všeho šla hlava kolem. Potom zpět do baráků, převléknout, staré hadry odevzdat a v poledne pro mináž už nešli žádní marodi ani trhani, ale 5. maršbatalion. Co na tom, že flintu jsme měli teprve podruhé v ruce. Po mináži do dvou hodin bylo volno, procházeli jsme Šibenik. Zdálky všechna ta jižní města působí krásným dojmem, bydlet tam ale mohou jen domorodci. Jsou to kamenné pohádky a báje – pokryté špínou. Zapadli jsme do gostilny. Víno za 20 haléřů ? litru. Do dvou hodin jsme každý zvládli litr, pak už mi ale není známo, jestli jsem do baráku došel po dvou, po čtyřech nebo letěl. To nepamatuji.
Šarže byly většinou Dalmatinci, negramotní, jen některý uměl číst nebo psát. Rozdělili nás tak, že u čety byla polovina Dalmatinců, druhá polovina ze dvou třetin Češi a zbytek Němci, Švábi, jak domorodci říkali. Dalmatinci byli proti nám chlapi jako hory a vojnu žrali. Byli jsme s nimi na štíru a dlouho trvalo, než pochopili náš odpor k vojně a začali společně s námi nenávidět Němce a válku. Tisíce jich padlo, než se jim v mozku rozsvítilo.
**********
A rovnou na nádraží, rychle kávu a do vagonů, tentokrát nákladních, krytých. Do každého 20 mužů. Zde došlo k roztržce mezi námi a Dalmatinci. Odpočítávalo se sice podle čet, ale národy se dosud nechtěly mísit a tak dalo se nás dohromady rovných dvacet Čechů. Několik Dalmatinců, které nechtěli nikde přijmout, se násilím cpalo dovnitř. Byli ale dole dříve než nahoře a tu přihnal se korporal Mirčeta, náš švarmkomandant, chlap mstivá, bestie negramotná. To ale ještě neznal Honzu Maláta, Jiránka, Miškovského a spol. Na řev, který způsobili, přiběhl velitel čety leutnant Ritter. Franta Pelikán, který vládl úředním jazykem dokonale, objasnil situaci. Že dle rozkazu je nás 20, ale šarže od zugsführera dolů že se slezly do vagonu a tam už nikoho nechtějí pustit, ač je tam místa dost. A tak jsme tedy vyhráli, Mirčeta se nás pak ale hodně natýral.
**********
Rozumí se, že nás velmi zajímal cizí kraj, lid a vše, co dříve jsme znali jen ze školy. Dle toho, jak poznávali jsme stále víc, došli jsme k úsudku, že postavení žen v Dalmácii i Bosně je přímo otroctvím, postavení muže asi jako otrokáře. Snad tím a hlavně brzkými sňatky ženy tak rychle stárnou, že ve třiceti letech jsou k nepoznání. Zato dívky, ač jsme měli málo příležitostí je poznat, jsou krasavice k pohledání.
V Dolní Tuzle byly z našeho 23. pluku dva bataliony a my, nově založený třetí, měli ležení v Krece – hornickém předměstí. Nově postavené domky s pokojem, kuchyní a síňkou podle našich zvyklostí nám byly kasárnami. Jenže na tolik lidí to nestačilo a tak jsme museli také bydlet na půdě. Protože poklop byl v síni ve stropě a s teletem na hřbetě nebylo možno se tam protáhnout, trvalo nám vždy dlouho, než jsme se dole odstrojili a šňůrou telata vytahali na půdu. To byla pomsta korporala Mirčety.
Tam začala teprve rakouská vojna. Velitel praporu, zuřivý Němec hejtman Batz, velitel setniny holkař hejtman Mechl, velitel čety leutnant Ritter, jenž byl však inteligentní a spravedlivý. Koho však nenáviděl každý z nás Čechů a většina Dalmatinců, to byl feldwebel Paclt, sice Čech, ale bestie rakouská. Kde co nejhoršího námi vymetl a kde mohl se po nás svézt, nikdy neopomenul tak učinit.
**********
Od I. a II. batalionu přišli staří vojáci, kteří již dostali nářez v Srbsku, nás pak míchali mezi ně. Při takovém přidělování hledí se každý velitel roty zbavit mužů nepohodlných a následek takového míchání je, že jsou na tom stejně, jako byli dřív. A tak Karel Dobiáš, Jarka a Franta Sýkorové – první hubatý, druhý nemotorný, já jako špitálník, ze kterého voják nikdy nebude a několik přitroublých skopčáků s dvěma opravdu blbými Dalmatinci byli přiděleni k naší 12. kompanii, IV. zug. Tvořili jsme tedy jakýsi ocásek slavného 23. LandwehrInfanterie regimentu. Náš nový velitel, hejtman Friedl, byl velmi hodný člověk, feldwebel Jelínek byl na rakouského feldwebela až příliš hodný. Náš byt byl v cihelně, ve které se nyní nepracovalo, stranou od ostatních tří kompanií, a vojna byla dobrá. Čechů z různých krajů bylo dost. Velitel čety kadet Novák, fähnrich Havlíček, táta Linksumr, Antonín Miňovský, Láďa Štěpán, Josef, Jaroslav a František Sýkorové, Františkové Kučera a Javanský, Cendrych, K. Korecký, Karel Dobiáš, Richtr. Večerní zábavy kolem vychladlých pecí byly pěkné. Středem nás všech byl táta Linksumr, kovář od Mělníka, kterému bylo asi 32 let, tudíž námi pokřtěn na tátu.

Citace :

27. července v 7 hodin večer jsme byli s velkou slávou nacpáni do hytláků a ráno v deset už jsme v Logatci čistili flinty, boty a ostatní vojenské náležitosti. Odtud dál do Rakeku, kde jsme na nějakou dobu zůstali. Denně cvičení po kopcích, v neděli do kostela a tak to trvalo až do 18. srpna, kdy se jelo honem zpět do Logatce. Teď teprve nám dali 120 ostrých a jeli jsme vlakem blíž k tomu záhadnému hřmění, které nám už dva dny kazilo spaní. V podvečer jsme dorazili do Sežany a již za tmy jsme z malé neznámé stanice vyrazili do Oseka, který jsme ještě před půlnocí šťastně našli. Kuchyně jsme ovšem nenašli. Další hodinu jsme v přeplněném Oseku hledali místo a docela rádi jsme se i s prázdným žaludkem natáhli ve stodole. Kuchyně přijely teprve ráno a až kolem deváté jsme najednou dostali studenou mináž a teplou vodu od kafe.
Po mináži nás rozházeli po kompaniích, já se dostal k 11. Sám Čech. Ostatní byli od 22. pluku, od Bosňáků a zbytek našeho. Byl to asi veliký masakr, který pluky rozbil, ale byla to známá Sočská fronta a kdo tam byl, ten se vůbec nedivil. Velitelem naší čety byl fähnrich Paula, kovaný Němec, přísný, ale spravedlivý. Zugsführerem byl Dalmatinec Budimír ze Zadaru, který uměl dobře italsky a byl dost vzdělán. Mým sousedem a ihned i kamarádem byl Kandia Bene, rovněž ze Zadaru, přítel Budimíra. Sestra Beneho byla učitelkou a Bene sám byl z rakouského hlediska velezrádce. Řeči, které jsme vedli, by se trestali provazem, ale Rakousko to umělo potrestat lépe. Posílalo takové lidi na frontu a tam mohl být člověk sebeanarchističtějího smýšlení, nemohl dělat nic jiného, než jen čekat až se něco strhne a podaří se mu utéct, nebo se nechá zabít, jestliže se ovšem nějak neulije sám. To poslední ale bylo už velmi riskantní, neboť lékaři si takových začali všímat a bylo velmi těžké je přelstít.


(6. sočská bitva)
Přehlédl nás velitel, nyní už Oberst Artur Noë, kterého jsme od odjezdu z Bosny viděli teprve potřetí. Kde byl vždy schován ví čert, ale prsa měl samé vyznamenání. Snad za každý batalion, který na Soči pohřbil, dostal jedno, a že byl štíhlý, musel si je dávat do několika řad pod sebe. Vysloužil si jistě pěkné jmění a jestli si ho neuložil do válečných půjček, bude mít jistě dlouho z čeho být živ.
K večeru jsme napochodovali zas o něco blíž k frontě, do Šempasu, který se stal naší zotavovnou. Byl na malé výšince a Gorica s holou Kalvárií byla za jasných dnů dobře vidět. Horší bylo, že Monte Santo i s klášterem bylo v rukou Italů a ti měli odtamtud pěkný přehled po celé kotlině až k Ajdovščině. Podél silnice, která vedla k frontě, bylo proto nařízeno postavit asi pět metů vysoké sloupy, spojené dráty, na které se navlékala úzká prkénka, asi půl metru dlouhá. Ovšemže tuto práci jsme získali my, abychom nezaháleli. Mimo to jsme loupali kukuřici, kterou obyvatelstvo italské národnosti narychlo sklízelo. To bylo rozhodně lepší zaměstnání, neboť nám dali za práci dost vína, o hodně lepšího, než bezinková šťáva, kterou jsme poslední dobou fasovali. Původně totiž bylo u našeho pluku v poli zavedeno, že muž dostane ½ litru vína denně. Dost dlouho jsme to dostávali, ale poslední dobou se víno začalo měnit v něco, co nebylo ani víno ani voda a kromě toho, snad vinou horka, vysychalo tak, že zbylo sotva ¼ litru na jednoho. Následkem toho Dalmatinci více než jindy používali svoji průpovídku „Nemá kruha, nemá vínca, bolí glava Dalmatinca“.