Rumunsko - Genocida za DSV

Rozpočet tohoto webu pro rok 2017 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 55.755,- Kč Chci přispět
Sraz říjen 2017 Nelahozeves | US Air Force - pracovní log - přehled věcí k udělání (pomoc vítána)
Vývoj a novinky na tomto fóru + hlášení chyb | US Army - pracovní log - přehled věcí k udělání (pomoc vítána)

Rumunsko - Genocida za DSV

    Avatar

    This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button below to see machine translation of this post.

    V Rumunsku žilo před druhou světovou válkou více než 700 tisíc Židů. Podstatnou část z nich „ztratilo“ odtržením Besarábie a severní Bukoviny a severního Sedmihradska. Na jaře 1940 zbývalo tu 350 tisíc Židů. Rumunsko se stalo zemí tradičního antisemitismu v době na přelomu 19. a 20. století, kdy se na jeho území masově nastěhovali Židé prchající před pogromy z Polska a Ruska. Již ve 20.letech vznikly v severomoravském prostředí politické strany organizace, které svůj program založily na nenávisti k Židům. Antisemitismus a antikomunismus byl základem ideologie Železné gardy (legie archanděla Michaela), ale i dalších větších stran. První protižidovské zákony byli přijaly již za Gogovy vlády v roce 1938 a za osovního Corolova režimu v létě 1940. Tehdy řada zákonných opatření vyloučila Židy z kultury, advokacie, lékařských komor a státních škol, ale také postupně umožnila Židy zbavit zemědělské půdy, továren, bank, námořních a říčních lodí atd. Všichni Židé byli vyhozeni z armády a místo toho byli povinování pracovní službou.
    Po vytvoření legionářsko-sociálního státu v září roku 1940 začali gardisté Židy terorizovat. Legionářská policie je svévolně zatýkala, ale především byli vyvlastňováni a legionáři od nich přebírali obchody, hotely a podniky, které spravovali jako „rumanizační komisaři“. V květnu 1941 byl vytvořen zvláštní úřad pro evidenci zabaveného židovského majetku.
    Násilí vyvrcholilo v lednu 1941 během pokudu gardy o puč. Jen v Bukurešti byly povražděny brutálním způsobem desítky Židů, vypleněny a vypáleny mnohé synagogy, ale i židovské obchody, restaurace i soukromé byty.
    Nejhorší bylo postavení Židů v Besarábii, Bukovině a především tzv. Transnistrii. V Besarábii i Bukovině byla sice obnovena rumunská správa, vůči Židům se však postupovalo velmi brutálně. Stali se i obětí pogromů, zejména poté, co Rumunsko tato území získalo v létě 1941 zpět. Jen v Černovicích bylo koncem srpna postříleno přes tři tisíce Židů.
    V době úspěšných východních tažení a očekávání vítězství na podzim 1941 se u Antoneska zrodila idea vyhnat Židy ze starého Rumunska a Basarábie a vysídlit je do Transnistrie, tak by splnili německá přání a současně získali pracovní sily k explotaci sovětských území. 27.10.1941 Antonesku nařídil přesídlit prvních 110 tisíc Židů. Z tohoto důvodu byla vytvořena na přelomu let 1941/42 na území mezi Bugem a Dněstrem stovka pracovních táborů –ghet.
    Na jaře a v létě 1942 Rumuni spolu s Němci přesunovali Židy do táborů a ghet na Ukrajině. Využívali je k nejtěžším pracím a nejnebezpečnějším akcím v blízkosti fronty a pak je likvidovali. Jen v květnu bylo v Transnistrii zabito na 30 tisíc Židů. Přesné údaje nelze zjistit, ale lze předpokládat, že tu zahynulo 250 až 300 tisíc lidí, hlavně žen a dětí. Za letní ofenzivy roku 1942 vrcholí společná německo-rumunská akce proti Židům. Obojí začali paralelně vyvážet Židy do táborů v Polsku. Na podzim se plánovaly vlaky vždy po dvou tisících lidech.
    Katastrofa u Stalingradu silně zapůsobila na rumunské velení i pokud šlo o židovskou otázku. Přispěla i ostrá protestní nóta vlády USA ze září 1942 proti zacházení s Židy. Následkem byl pokles vlaků a stížnosti Němců na neplnění plánu.
    V roce 1943 Ion Antonescu přišel na způsob jak na Židech dále vydělat a zároveň si vylepšit dojem u západních spojenců. Výsledkem byl plán na odjezd do emigrace až 80 tisíc movitějších Židů, pokud každý z nich bude moci zaplatit za dopravu do Palestiny a Sýrie 200 tisíc lei. Státní pokladně by to přineslo 16 miliard. V druhé polovině roku 1943 probíhal nelegální transport rumunských Židů po moři do Turecka či na Středním východ. Zaangažován byl i Mezinárodní červený kříž. Pod jeho vlajkou odplouvaly bulharské, řecké a turecké lodě. Mnohé lodě však byly i s pasažéry na moři zničeny.
    V roce 1944 se již rumunská vláda rozhodně odmítala podílet na jakýchkoli protižidovských akcích. Když na jaře a v létě probíhala likvidace Židů v Maďarsku, snažili se nacisté přenést svou akci i do Rumunska. Neuspěli. Zachránilo to polovinu zbývajících rumunských Židů. V Transnistrii, Besarábii a Bukovině byli však skoro všichni zničeni odhady se pohybují mezi 200 až 220 tisíci rumunskými Židy.
    Když maršál Antonescu řešil otázku očisty Rumunska, přišel na to, že by se mohl zbavit části Cikánů. Při posledním sčítání obyvatelstva v roce 1930 se k cikánskému lidu přihlásilo 262 tisíc lidí. Protože rumunské úřady neznaly cikánskou národnost, protižidovská opatření a rumunizace se do příchodu Antonecka k moci Cikánů netýkala.
    „Cikánská politika“ byla v pravém smyslu dítko Antoneskovo. Na zasedání vlády 7.2.1941 přednesl Antonescu, návrh na vymístění obtížných, respektive dle něj lidi obtěžujících, Cikánů, především pachatelů drobné kriminality, z hlavního města. V létě 1942 pak padlo rozhodnutí o deportacích, zase dílo Antoneska, který se rozhodl odstranit Cikány z měst, protože „páchají zločiny“. Původně bylo v plánu usadit je v kompaktních osadách v Baraganu, tedy oblasti, kde chyběli pracovní síly. Pak se rozhodlo o Transnistrii, kde byla dohodou z Tighiny právě zřízena „civilní rumunská správa“. Koncem května 1942 četnictva provedlo sčítání Cikánů, přičemž v seznamech byli zvlášť označeni nomádi a ti z měst, kteří již byli trestáni, recidivisté a ti, kdo nemohli vykázat stálý příjem. Tito všichni byli zbaveni občanských práv a majetku a měli být deportováni. Seznamy podle obcí byly předány četnictvu. Jako první byli od 1.7.1942 deportováni kočovní Cikáni. Operace byla skončena v polovině srpna. Ti, kdo byli na frontě nebo byli ještě jako mobilizovaní v zemi, byli vyňati z evidence a posláni domů, aby mohli být začleněni do transportů. Celkem bylo takto deportováno 11 441 Cikánů. V druhé kategorii bylo celkem 31 tisíc lidí. Prvních 13 tisíc bylo deportováno v polovině září 1942. Další deportace Židů i Cikánů vláda v říjnu zastavila. V Transnistrii byli deportovaní ubytováni v domech, z kterých byli vyhnáni místní Ukrajinci. Pro deportované nebyla zajištěna ani práce, ani obživa. A tak polovina umřela hladem a na nemoci. Ti kteří přežili, se vrátili na jaře 1944, současně s ustupující armádou a úřady. Zákony namířené proti Židům a Cikánům přestaly v Rumunsku platit v srpnu 1944.



    Zdroj:
    Miroslav Tejchman - Balkán ve válce a v revoluci 1939-1945
    URL : http://en.valka.cz/topic/view/92392#345902Version : 0
    MOD