Jak jsem pomáhal libyjské armádě - 1. díl

Rozpočet tohoto webu pro rok 2017 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 55.755,- Kč Chci přispět
Sraz říjen 2017 Nelahozeves | US Air Force - pracovní log - přehled věcí k udělání (pomoc vítána)
Vývoj a novinky na tomto fóru + hlášení chyb | US Army - pracovní log - přehled věcí k udělání (pomoc vítána)

Jak jsem pomáhal libyjské armádě - 1. díl

How I worked with Libyan Army - part 1

    Avatar

    This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button below to see machine translation of this post.

    Dalo by se říci, že vojna každému, kdo ji absolvoval, aniž by si tuto skutečnost mnohdy uvědomoval, každopádně něco dala. Někdy pocit určitého sebevědomí, smysl pro pořádek a v neposlední řadě vylepšení tělesné kondice.


    Také jsem absolvoval dva roky vojny, takže mohu tak trochu dělat chytrého a něco o tom vědět. Byl jsem povolán k jednomu voj. útvaru v západních Čechách. Po tradičním „přijímači“, kdy mladého vojáčka naučí pochodovat, znát vojenské řády a předpisy a další vojenské "velice důležité skutečnosti" mne zařadily k technice, kterou jsem obdivoval a u které jsem si přál sloužit.


    Stal jsem se řidičem raketometu.


    Když jsem poprvé zasednul v opancéřované kabině za volant dvacetitunového monstra, trochu se mi třásla kolena, ale časem - s přibývající praxí a najetými kilometry - šly veškeré obavy stranou. Dva roky uběhly jako voda a z vykuleného bažanta se stal ostřílený mazák.


    Jednoho srpnového dne, kdy jako každý voják druhého ročníku jsem stříhal metr a měl jsem to, jak se říkalo „za pár“, se jako z čistého nebe objevila velice zajímavá a jak se později ukázalo, lukrativní nabídka. Bylo mi nabídnuto místo instruktora na technice, u které jsem dva roky sloužil.


    Naše republika v té době uzavřela kontrakt s jednou arabskou zemí a tou byla Libyjská arabská lidová socialistická džamahirija. Jak jsme se později dozvěděli, džamahirija znamená všelidový stát. Tento obchod se týkal vojenské techniky, včetně vyškolení obsluhujícího personálu. Přestože rozhodnutí, zda přijmout toto místo, nebylo jednoduché. Dlouho jsem se nerozpakoval, velice jsem toužil poznat jiný kraj. Vzpomněl jsem si totiž na slova mého dědečka, který mi vyprávěl, jak dříve každý tovaryš po vyučení chodil "na zkušenou" do světa.


    Absolvoval jsem dvouměsíční přípravný kurz. Jednoho chladného a sychravého listopadového dne se omšelá Il-18 odlepila z ruzyňského letiště a nabrala směr Libye. Celá skupina čítala asi dvacet mužů. Při nastupování do tohoto aeroplánu se všichni obávali, zdali se těch pár tisíc kilometrů tento stroj vůbec udrží v povětří, protože krátce před tím se letadlo stejného typu u Bratislavy zřítilo. Po několika hodinách letu se však kupodivu pod námi objevila přistávací plocha letiště hlavního města Libye Tripolisu, kde se nám podařilo úspěšně přistát.


    V letištní hale na nás již čekal libyjský důstojník s koltem u pasu, což nás velice překvapilo. A jak se později ukázalo, nebylo to poprvé, těch překvapení nás čekalo později mnohem více. V naší armádě se zbraň s ostrými náboji nosila jenom výjimečně, a to na ostré střelby nebo do služby.


    První dva týdny jsme byli umístěni v moderním přímořském letovisku na předměstí Tripolisu. Jednopodlažní bungalovy s výhledem na pláž, ve kterých jsme bydleli, byly postaveny v arabském stylu a perfektně vybaveny. Denně nás lákalo koupání v moři. Libyjci však nad námi jen nechápavě kroutili hlavou. Teplota vody se v tomto období pohybovala kolem 20°C, a to podle nich na koupání nebylo, považovali nás za otužilce.


    Tripolis nás doslova ohromil, hlavně perfektně zásobené obchody zbožím z celého světa. Historické památky, parky, a také největší náměstí, které Libyjci pojmenovali Zelené, protože zelená je svatá barva islámu. A bylo to tak doslova a do písmene. Asfalt, který pokrýval celou plochu náměstí, nabarvili na zeleno.


    Po dvou týdnech, kdy jsme se aklimatizovali na zdejší podnebí, nás přemístili přímo do centra hlavního města, kterému říkali Medina. Ubytovali nás do bytů jedenáctiposchoďového paneláku bez klimatizace. Jak se později ukázalo, v letních měsících, kdy teplota ve stínu se pohybovala kolem 40°C, jsme si pořádně užili africké klima.


    Začátkem prosince se naplno rozeběhl výcvik. Raketomety a další technika cestovala z Československa vlakem do Jugoslávie a poté československou lodí do tripolského přístavu. Při vykládání techniky z lodi jsme asistovali, aby nedošlo k nějakému poškození. Naše loď kotvila u mola, které bylo určeno pro vojenské účely, a tak jsme zde mohli spatřit mnoho pro nás velice zajímavého. Opodál kotvila sovětská loď a z jejího nitra obrovské jeřáby vytahovaly podlouhlé úzké bedny. Co asi obsahovaly?


    Samotná výuka probíhala pět dní v týdnu, a to od neděle do čtvrtka, pátek byl dnem, kdy se všichni studenti soustředili na centrálním nástupišti kempu a duchovní jim předčítal úryvky z koránu. Ani my jsme nezaháleli, seděli jsme v učebně a probírali marx-leninskou přípravu. Vedoucí naší skupiny vždy určil jednoho z nás, který předčítal různé politické články z dva týdny starého Rudého práva. V dnešní době jak komické. Dopisy a noviny k nám chodily speciální poštou, které se říká kargo, s dvou až třítýdenním zpožděním.


    Sobota byla dnem volna, a tak jsme tento čas věnovali poznáváním nejenom hlavního města, ale i historicky zajímavých památek z dob, kdy Libyi obývali Římané. Leptis Magna a Sabrata, starověká města na pobřeží jsme si natolik oblíbili, že jsme je během pobytu navštívili několikrát.


    Touha poznat tuto zemi byla veliká, v mnohém nám pomáhali arabští tlumočníci. Ti nás dokonce přivedli na myšlenku, některý víkend zakoupit letenku a udělat si malý výlet na nedaleký ostrov Malta. Naši nadřízení se tento úmysl doslechli a ihned udělali opatření, kdyby nás náhodou nenapadla myšlenka emigrovat, a okamžitě nám odebrali pasy.

    Žít v Libyi není pro našince zas tak jednoduché. Jednak zde platí přísná prohibice, to znamená žádný alkohol. Od domorodců jsme se dozvěděli, že pokud nás policie přistihne při konzumaci alkoholu, který se občas na černém trhu za patřičnou sumu sežene, čeká nás kalabuš, což znamená vězení. Vepřový řízeček? Tak o tom si můžete nechat jenom zdát, vepřové maso v této zemi neexistuje. V řeznictví můžete nakoupit skopové, drůbeží, občas velbloudí a nejčastěji hovězí maso. Na zdi vedle vchodu do řeznictví byl umístěn kovový hák, na tomto háku, jestliže bylo v prodeji např. hovězí maso, visela hlava z krávy. Po nějakém čase, vzhledem ke zdejším průměrným teplotách kolem 35°C, byla obsypána hejnem much.


    Mnohé v této africké zemi pro nás bylo nepochopitelné. Když šli po ulici dva chlapci a drželi se za ruce, bylo zcela běžné, ale běda, kdyby držel chlapec dívku. Budil by veřejné pohoršení, a to nehovořím o tom, kdyby dívku na veřejnosti políbil. Arabové zastávají názor, že se na veřejnosti milují jenom zvířata. Člověk projevuje své city pouze v soukromí. Rovnoprávnost muže a ženy funguje v Libyi jenom na papíře. Jde-li muž se svojí ženou po ulici, muž kráčí vždy čtyři až pět kroků napřed, nikdy ne vedle sebe. Pokud jdou třeba z nákupu, tak nákup vždycky musí nést žena. V praxi je emancipace neznámý pojem.


    Naučit libyjské studenty ovládat techniku nebylo tak jednoduché, jak se původně zdálo. Probírané téma se muselo tlumočit nejprve z češtiny do angličtiny, které obstarával český tlumočník. Poté z angličtiny do arabštiny, této role se ujal arabský tlumočník, a to bylo velice zdlouhavé. Další problém nastal v tom, že libyjská arabština má velice malou slovní zásobu a některé české termíny prostě v arabštině neexistují. Kupříkladu raketomet je umístěn na podvozku Tatra 813, automobil má poměrně složité převodové ústrojí, součástí je mimo jiné takzvaný planetový rychloběh, a to byl pro tlumočníky tvrdý oříšek. Podle učebních osnov jsem měl na toto téma dvě hodiny, ale to zdaleka nestačilo. Nastalo velké dohadování, jak tento termín přeložit. Nebylo proto divu, když jeden ze studentů v lavici nudou usnul. Upozornil jsem proto seržanta, který měl ve třídě dozor, aby dotyčného studenta probudil. Tohoto příkazu jsem později litoval, protože následovalo něco, na co jsme v naší armádě nebyli zvyklí. Seržant vojáčka probudil, ale ihned o následující přestávce ho doslova vytáhl na překážkovou dráhu, kde mu ve vodním příkopu nařídil nejprve dělat dřepy a později kliky. Studentík ze sebe dělal hrdinu, seržantovi odmlouval a tak došlo k nejhoršímu. Seržant ulomil z nedalekého stromu větev, se kterou studenta náležitě umravnil takovým způsobem, že dotyčného museli kamarádi odnést na ošetřovnu, kde se týden zotavoval. Nepochopitelné pro nás bylo, že celý incident z povzdálí spokojeně sledoval s úsměvem na rtech velitel kempu. Později jsme se dozvěděli, že dotyčný seržant dokonce dostal pochvalu za upevňování morálky.


    Dalším handicapem pro nás byla ta skutečnost, že někteří studenti byli vůči nám mnohem starší, proto nám libyjští důstojníci zpočátku nedůvěřovali. Domnívali se, že vzhledem k našemu věku snad ani nemůžeme mít takové zkušenosti, abychom mohli učit. Určitému vyhrocení došlo poté, když jsme přešli z teorie ke skutečnému výcviku v terénu.


    Na veškeré činnosti okolo raketometu existují časové normy, které libyjští studenti nestíhali. Tehdy byl velitel kempu kapitán Barány. Na zdejší poměry vysoká hodnost, když uvážíme, že nejvyšší hodnost v libyjské armádě je plukovník, a tu vlastní hlava státu Muammar Kaddáfí. Navštívil šéfa naší skupiny a tlumočil mu názor podřízených velitelů, kteří se domnívali, že časové normy jsou nereálné a že je není možné v žádném případě splnit. Došlo to tak daleko, že vyslovil domněnku, že ani samotní instruktoři by tyto normy nesplnili. Nakonec vznesl dotaz, zda-li by českoslovenští instruktoři mohli provést ukázku zajetí do palebného postavení v předepsaných normách. Byla nám Libyjci vyslovena nedůvěra. V žádném případě nechtěl uznat, že nedáme dohromady kompletní posádky. Stavovská hrdost a čest nám kázala udělat vše pro to, abychom dokázali, že jsme na svých místech. Po náležité přípravě došlo k ukázce, která se až na malé, pro Libyjce nepostřehnutelné nedostatky, zdařila. Asi jsme stoupli v ceně, následovala slova uznání prostřednictvím tlumočníků.


    Jakmile byly zahájeny cvičné jízdy, nejprve v terénu a později na silnici veškerá komunikace mezi instruktorem a studentem probíhala v arabštině a bez tlumočníka. Proto nám nezbývalo nic jiného, nežli se alespoň základní slovní obraty naučit. Nakonec jsme si osvojili zdejší zvyky. Pokud student během jízdy nesprávně zařadil rychlostní stupeň, měl každý instruktor po ruce měrku z bukového dřeva, která běžně sloužila k měření množství pohonných hmot v nádrži. V tomto případě však byla použita jako "domlouvací nástroj", kupodivu tato metoda byla velice účinná.
    Pozn. - Anton Semjonovič Makarenko by asi nesouhlasil.


    Co se týká provozu naší techniky v pouštních podmínkách, tak bych řekl, že celkem obstála. Samozřejmě určité problémy se čas od času objevily. Bohužel velkou ostudu si zde udělala kopřivnická Tatrovka, když dodala Libyjcům na testování čtyřnápravový tahač T-813 s úplně novým, dá se říci v hantýrce „syrovým“ motorem. Velitel kempu nařídil naložit dotyčný automobil pískem. Přes veškeré upozorňování, že se jedná o nový stroj, na naše námitky nedbal. Nařídil zkušebnímu řidiči vyjet na dálnici, kde po pár kilometrech jízdy na plný plyn došlo k zadření motoru. Po této události libyjská strana o další tatrovky již neměla zájem.


    V srpnu se v Libyi slaví posvátný měsíc Ramadán. V tomto období každý dospělý muslim nesmí od východu do západu slunce přijímat potravu, pít a kouřit. Toto je přísně dodržováno a nám cizincům bylo striktně doporučeno, abychom také na veřejnosti upustili od těchto požitků. V opačném případě by to mohlo být bráno jako provokace, což jsme samozřejmě respektovali. Uprostřed Tripolisu byl umístěn vojenský kanón, ze kterého navečer, jakmile zašlo slunce, personál vystřelil. Tato rána byla slyšet po celém městě a to byl signál k ukončení celodenního půstu. V období ramadánu byl omezen i výcvik, ostatně za situace, kdy se denní teploty pohybovaly okolo 40°C ve stínu. Venku na slunci pro nás středoevropany nebylo toto vedro snesitelné, a tak veškerá činnost v té době probíhala pouze v učebně.


    Dalším velkým svátkem bylo 1. září. V tento den r. 1969 svrhl mladičký, tehdy ještě poručík Muammar Kaddáfí v čele s dalšími mladými důstojníky krále a rozhodli se budovat socialismus. Na centrálním Zeleném náměstí byla postavena tribuna a technika se náležitě nablýskala na vojenskou přehlídku. Při samotné přehlídce za volanty seděli již samotní Libyjci, i když vedle tribuny v přistaveném mikrobusu jsme v pohotovosti vyčkávali pro případ, že by eventuelně došlo k nějaké kolizi. Z povzdálí jsme sledovali, jak před začátkem celé slavnosti přijelo několik autobusů, ze kterých, jak my jsme je později pojmenovali, vystoupily skupinky řvounů. Ti po celou dobu provolávali až do ochraptění slávu Kaddáfímu a smrt americkým a izraelským agresorům. Vedle Kaddáfího obklopen ochrankou stál věčně neoholený Jásir Arafat. Celá slavnost proběhla bez problémů a nám spadl kámen ze srdce. Přehlídka skončila, ochraptělí řvouni nastoupili do autobusu a odjeli a nám vlastně, aniž bychom si to uvědomili, skončilo v této zemi poslání, kvůli kterému jsme v této severoafrické zemi vlastně byli.


    Asi za týden celý raketometný oddíl absolvoval ostré střelby. Všechno probíhalo hladce až do okamžiku, kdy velitelé jednotlivých osádek po zaměření raketometu na cíl a obdržení rozkazu k palbě dostali takový strach, že dotyčným odpalovací klíčkem nakonec otočil sám instruktor. Raketomet se rozhoupal pod náporem odlétajících raket, kolem obrovské mraky zvířeného písku a po pár vteřinách bylo po všem. Celá vystrašená libyjská osádka si oddechla.


    Před návratem do vlasti celý raketometný oddíl obdržel rozkaz na přesun. Cílem byla oáza asi tisíc kilometrů jižně v poušti s názvem Sebha. Domnívali jsme se že se nás tento přesun netýká, ale všechno bylo jinak. Libyjci měli obavy z možných závad na technice tak i my jsme se museli této anabáze zúčastnit jako technický doprovod. Celá cesta trvala několik dní, zhruba po každých 200 kilometrech jsme v oázách doplňovali vodu a pohonné hmoty. V žádném případě to nebyla procházka růžovým sadem, jednou se nám dokonce stalo, že v jedné oáze po načerpání vody a ujetí několika kilometrů jsme objevili plavat malé červíky. Tím pádem byla tato tekutina pro pití nepoužitelná, v dané situaci dosti velký problém. Aby se životodárná tekutina i při vysokých teplotách udržela chladná tak, jako když jsme ji načerpali, používali jsme takzvanou gerbu. Byl to v podsatě vak ušitý z hrubého hustého plátna, nahoře nalívací a uzaviratelný otvor. Po naplnění tohoto vaku vodou došlo částečnému prosakování tekutiny a k odpařování a vlivem fyzikálních zákonů k ochlazování. A tak při putování pouští jsme potkávali mnohdy kamiony doslova ověšené těmito gerbami .

    Československo však nebylo jedinou zemí, která vyvážela do Libye vojenskou techniku. Co se týká automobilů, tak jen v našem kempu, kde jsme prováděli výcvik, bylo možno spatřit italské Fiaty, americké Johnsony i tehdy sovětské Zily a Gazy. Na letecké základně Ogba nedaleko Tripolisu, kam jsme jezdili občas do nemocnice na různá lékařské ošetření, bylo k vidění velké množství sovětských Migů, francouzkých Mirage a v neposlední řadě i našich Albatrosů.
    URL : http://en.valka.cz/topic/view/88652#329739Version : 0