Salomon z Friedbergu-Mírohorský, Emanuel

21.3.2015 - Spuštění nového fóra - prosím čtěte
30.05.2015 - Sraz Nelahozeves

Salomon z Friedbergu-Mírohorský, Emanuel

    Avatar

    This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button below to see machine translation of this post.

    Polní podmaršálek Emanuel Salomon svobodný pán z Friedbergu-Mírohorský
    Feldmarschalleutnant Emanuel Salomon Freiherr von Friedberg-Mírohorský


    Narozen 18. ledna 1829 v Praze.
    Zemřel 10. prosince 1908 v Praze

    Za dva roky si připomeneme dvě významná jubilea. V roce 2008 uplyne 100 let od vydání závěrečného XXVII. dílu základní řady "Ottova slovníku naučného" a zároveň sté výročí úmrtí jednoho z významných přispívatelů do tohoto zlomového díla v české kultuře, zajímavého muže mnohostranného talentu, rakouského vojáka a českého malíře, spisovatele, vlastence -
    Emanuela Salomona svobodného pána z Friedbergu - Mírohorského
    (Obr.I)


    Narodil se 18. ledna 1829 v Praze jako jediné dítě z prvního manželství svého otce, hospodářského rady a pachtýře Augustina Ignáce Salomona z Friedbergu (*1795, +1870) s Terezií Fialkovou (*1803, +1829) a při křtu v kostele u Panny Marie Sněžné v Novém Městě pražském obdržel jména Emanuel Josef August František Karel. Jeho matka však 8 dní po jeho porodu (26. 1. 1829) v šestinedělí zemřela. Přestože již tedy nemohla sama mít na výchovu mladého Emanuela vliv, zůstala tu její rodina, kdy především její bratr - Emanuelův strýc - Mořic Fialka ( 1809 - 1869) nesporně ovlivnil jeho české vlastenectví a svým postojem, chováním a názory zejména na vztah Slovanů a Němců v rakouské říši pomohl formoval celý budoucí životní postoj svého synovce.


    Sám Mořic Fialka vstoupil po absolvování gymnázia do armády, sloužil u slavného 28. pěšího pluku, v letech 1838-1844 působil jako učitel českého jazyka na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, pak se svým kmenovým plukem prodělal boje v letech 1848-49 i v r. 1859. Téhož roku byl povýšen do šlechtického stavu a v r. 1864 odchází jako plukovník do výslužby. Svému synovci však byl vždy vzorem nejenom jako zasloužilý důstojník, ale i svou prací národnostní, jako pilný dopisující přispěvatel do mnoha českých novin a časopisů, literární a překladatelskou činností - přeložil r. 1843 do češtiny např. "Nový cvičební řád c.k. pěchoty" , ale v letech 1843-44 mimo jiné i román "Oliver Twist" Ch. Dickense a další jeho díla. Tuto lásku k rodnému jazyku upevňoval i u svého synovce a ten se od mládí hrdě hlásil ke všemu českému. Podobně jako v 17. století byl predikát Salomonů latinizován do podoby " de Monte Pacis", si pod vlivem vědomí k české národnosti Emanuel Salomon z Friedbergu počeštil příjmení na "Mírohorský". Nesporně jej v tomto ovlivnil i jeho spolužák z pražského gymnázia v Klementinu Adalbert Fingerhut známý spíše pod svým pozdějším českým přepisem svého jména - Vojta Náprstek. Jako jeho spolužák Emanuel Salomon z Friedbergů - Mírohorský si tehdy poznamenal:


    "Mezi spolužáky zvláště milými byl také Fingerhut Adalbertus, synek od Halánků, upřímný, zdravý, dobře živený, obratný a ochotný. Jsa z bohatého domu, míval vždy kapsy plné mlsků dle období ročního: kaštany, vejce na tvrdo, angrešt, jablka, sladké dřevo, cukrátka, jimiž štědře častoval mlsné spolužáky. Nosíval však také potravu duševní nám všem zvláště milou, čtení české, které jsme hltali tím dychtivěji, jelikož nám bylo přísně uloženo vždy jen mluviti německy, ač to mnohému šlo dosti krušně." 7)
    U Emanuela Salomona se záhy projevuje jeho nesporný malířský, později také spisovatelský i jazykový a překladatelský talent a tak se celý jeho život pohybuje v symbióze mezi vzorným plněním vojenských povinností rakouského důstojníka na straně jedné a uměleckou tvorbou na straně druhé.


    Základy kresby dostal zprvu u českých malířů Jana Kroupy (*1794, +1875) a Martina Tejčka (*1780, +1847). Poté mladý, bystrý a nadaný chlapec v r. 1837 v prvním roce studia staroměstského Akademického gymnázia v Praze zároveň navštěvuje na malířské Akademii figuralistickou a portrétní školu ředitele Akademie Františka Xaviera Tkadlíka. Protože ten je však plně vytížen výukou dospělých studentů a na mladého hocha mnoho času nemá, svěřil jej otec do výchovy Antonínu Mánesovi, který na své krajinářské škole učil i své dva syny Quida a Josefa. U tohoto pedagoga prošel úplným akademickým kurzem a z té doby zachované práce ukazují nejen velké nadání, ale i časnou zralost. Toužebné přání mladého Emanuela Salomona pokračovat dále ve studiu na malířské akademii a stát se malířem však otec nedovolil a r. 1840 byl jedenáctiletý chlapec zapsán, určitě po poradě se švagrem, do druhého ročníku Tereziánské vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě.(Obr.II)


    V té době na škole působí jako učitel českého jazyka i jeho strýc a ten tak nadále pěstoval v mladém Emanuelu Salomonovi české vlastenectví.
    V r.1846 byl Salomon vyřazen jako Leutnant II. Klasse - poručík II. třídy, zůstává však i nadále ještě rok v akademii ve vyšším kurzu, kde se nejnověji vyučovalo kresbě a malbě, samozřejmě se zaměřením na potřeby armády. Roku 1847 je jako premiant kurzu zařazen v hodnosti Leutnant I. Klasse - poručík I.třídy do 28. pěšího pluku "La Tourova" se sídlem v Terezíně. Majitelem pluku byl od r. 1832 až do své smrti Theodor František hrabě Baillet de La Tour (* 15. 6. 1780 Linz - +násilnou smrtí 6. října 1848 při nepokojích ve Vídni).


    Na dovolené v Praze se zdokonaluje mladý poručík v krajinomalbě u svého někdejšího staršího spolužáka z Mánesovy školy, pozdějšího profesora Bedřicha Havránka - představitele manýrismu (*4. ledna 1821, Praha, +1. března 1899).


    V dubnu bouřlivého roku 1848 vytáhl s plukem přes Plzeň, Řezno, Mnichov a Innsbruck do vzbouřeného Lombardska - Benátska, kde pod Radeckým bojoval v červnu několikrát při Adiži, potom jako praporní pobočník 23. července u Sommacampagni, 25. července u Custozzy a 27. července u Volty, a pak 4.srpna u Milána.
    Prvého srpna byl povýšen na Oberleutnant a následně je převelen začátkem srpna zpět do Terezína.
    Odkud však hned vyráží s 2. praporem svého pluku přes Prahu a Olomouc ke vzbouřené Vídni, účastní se koncem října bojů i konečného obsazení města.
    Z Vídně vyráží 4. prosince v armádním sboru Jelačiče bána nejprve do Mostu nad Litavou a potom do vzbouřených Uher, kde bojoval v bitvách 16. prosince u Parendorfu, v kruté zimě 30. prosince u Móoru, dále 3.ledna 1849 u Tetíně a 5. ledna 1849 vstoupil s vojskem do Budapešti.


    Dalších bitev se zúčastnil 14. února u Tornalje a 24. února u Pétervašára
    Za udatnost ve dvoudenní krvavé bitvě 26. a 27. února u Kápolny byl později vyznamenán Vojenským záslužným křížem s válečnou dekorací a ruským Řádem Sv.Anny 3.stupně s meči.
    Další bitvy absolvuje u Hatvanu 2. a 5. dubna, u Isaszegu 6. dubna, u Czinkoty a Pešti denně od 8. až do 21. dubna 1849.


    V červnu je přidělen ke generálnímu štábu a vřazen do podunajské armády pod Haynaue. V této podunajské armádě se účastnil pak bitev 28. června u Rábu, 2. a 11.července u Komárna, 5. srpna u Severina a Söregu a 9. srpna u Temešváru.
    Následně je definitivně převelen do generálního štábu a posádkou byl v Budapešti.
    Ještě mu nebylo ani 22.let (!), když je 1.listopadu 1850 povýšen na Hauptmann II. Klasse - setník II. třídy. Pak krátce střídá posádky v Temešváru, opět Budapešť a zpět do Temešváru, kde roku 1853 postupuje na Hauptmann I. Klasse - setníka I. třídy. V 50. letech byl pověřen armádním velením namalovat pro císaře několik výjevů z války v Uhrách a proto v roce 1851 cestoval po uherských bojištích spolu s malířem Albrechtem Adamem (*1786 - +1862) povolaným z Mnichova, aby pro císaře namalovali žánrové obrazy několik bitev.


    Po splnění tohoto úkolu může dát plně své nadání a malířské schopnosti i ve prospěch své nové vojenské specializaci - vojenské kartografii a jako pozdější kartograf u vídeňského Vojenského zeměpisného ústavu (kam se však dostal až poté, co odvedl skvělou kartografickou práci v členitém terénu rumunských hor v tehdejším Valašském knížectví) se tento výtečný mapař začíná věnovat vojenskému mapování v Banátu, Vojvodině, Valašsku, Uhrách a v Benátsku.
    R. 1853 kupříkladu znovu zaměřoval (reambuloval) podle rozkazu tam velícího generála hraběte Coroniniho část obvodu srbskobanátského pluku u Staré Moldavy při Dunaji v bývalé Vojenské Hranici, a dříve již vytištěná generální mapa Srbské Vojvodiny a Temesského Banátu byla jím znovu sestavena.


    Volné chvíle však vždy využíval k malování a dalšímu sebevzdělávání v této své celoživotní zálibě. Na dovolené v Praze vystavoval v Jednotě krasoumné (Klementinu) "Výjevy z války v Uhrách"
    Na jaře r. 1854 byl ve Vršci členem generálního štábu Wolfovy divize sboru srbsko-banátského, brzy na to je přeložen do Verony a na podzim do Prahy k velitelství 1. armádního sboru.


    V té době, kolem roku 1855 se počíná rozvíjet i jeho další životní záliba - literární tvorba a o co později s ní začal, o to dynamičtěji rostla. I když v umění u něj malířství bylo vždy na místě prvém, po krátké době si už "postěžoval" : "...přesto, že píši jen zřídka a maluji neustále a sám sebe pokládám více za malíře, než za spisovatele, přece ku podivu každý člověk mi píše k adrese na dopisech "spisovatel" a ani jeden nenapíše "malíř"..." 6)
    Jeho nadání i v oblasti jazykové, které se projevovalo již při studiu na gymnáziu a později na Tereziánské akademii, kdy vždy patřil k nejlepším studentům, se rychle rozvíjí, a tak se z něj stává polyglot, ovládající vedle mateřské češtiny ještě více jak deset dalších jazyků (i když ve svém životopise přiznává skromně počet nižší). Některé ovládá na tak vysoké úrovni, že překládá díla z angličtiny, francouzštiny a italštiny.


    I přes hektický způsob vojenského života s neustálým stěhováním, dopisuje zprvu do pražských novin, ale záhy jeho příspěvky doplňované nezřídka autorovými ilustracemi z prostředí, o němž psal, znaly snad všechny redakce českých časopisů. Čtenáři si jeho články přímo vyžadovali, publikoval je ve svých novinách i Jan Neruda. Jeho literární tvorba záhy začala obsahovat i náročnější a obsáhlejší díla. Sepsal například své paměti, pojednání o válečnictví, ale dominantní prací se v této době (až do roku 1870) pro něj stává jeho aktivní spolupráce na vzniku "Riegrova slovníku naučném" ( jehož 11 dílů vycházelo v letech 1859-1874). Ještě v hodnosti majora do něj přispíval hesly z oblasti vojenství a výtvarného umění. Činil tak pod značkou FM - zkratkou z počátečních jmen Friedberg-Mírohorský. Později se tato jeho značka objevuje nesčíslněkrát i v " Ottově slovníku naučném" od prvního až do posledního XXVII. dílu a sám nakladatel Jan Otta si jeho spolupráce nesmírně cenil. V tomto vrcholném lexikonu té doby zpracovává pak vedle výše zmíněných oblastí i hesla přírodoléčebná a z oblasti jezdectví. Lze tedy právem říci, že spolu se spoluautorem vojenských hesel vojenským spisovatelem Patrikem Blažkem je prakticky zakladatelem moderní české vojenské terminologie.


    Přes léto r. 1856 mapoval v knížetství Valašském v okolí Fokšan a v následující zimě vypracovával ve Vojenském zeměpisném ústavě ve Vídni věci v létě mapované. V letech 1857-58 mapoval v Uhrách v okolí Dunaföldváru a pak byl zařazen v evidenční kanceláři generálního štábu ve Vídni a k absolvování tzv.válečné školy. Zde se samozřejmě chopil příležitosti a navštěvoval na vídeňské malířské akademii večerně školu profesora P.J. Geigera takže po jejím ukončení pak byl i plně absolvovaným akademickým malířem.
    Ve Vídni také vystavoval v tzv. Schönbrunnerhause "Výjevy z Rumunska a z Uher"


    Před vypuknutím války r. 1859 byl přeložen do Štýrského Hradce k velitelství 6. armádního sboru, s jehož hlavním stanem se přesídlil do Lince.
    Tam je v květnu povýšen do hodnosti Major, načež je v srpnu přeložen do hlavního stanu 1. sboru armádního do Lublaně a v listopadu do hlavního stanu II. armády ve Veroně pod velení hraběte Augusta Degenfelda a později pod velení Benedeka.
    Zde ve Veroně se 10. 10. 1860 ve třiceti letech žení s pražskou rodačkou - dcerou c. k. plukovníka Rudolpha z Friessů - Marií Rudolphovou šlechtičnou z Friessů.


    Roku 1860-61 je opět činným při vojenském popisování území a měl tu na práci kraje mezi Minciem a Adiží a pak mezi Talmentem (Tagliamento) a Sočou.
    Od srpna 1861 do května 1862 byl náčelníkem štábu při velitelství pevnosti Mantovy, potom je opět činný v hlavním stanu II. armády ve Veroně. V roce 1864 je povýšen do hodnosti Oberstleutnant - podplukovník a do r. 1866 řídí I. oddíl zeměměřičský v Banátě se sídly v Temešváru a v Pančevě.


    V dubnu 1866 se odebral do Verony jako náčelník štábu tamního pevnostního velitelství. V červnu hodnostně postupuje do hodnosti Oberst - plukovník. Zde také prožívá boje na jižní frontě prusko-rakousko-italské války. Tyto jižní boje, kde rakouská vojska zvítězila jak na souši, tak na moři, popisuje velice poutavě a přitom vojensky přesně ve své pozdější knize "Vzpomínky na válečný rok 1866" včetně přesných personálních sestav velících struktur všech tří armád, ale také svých úvah, postřehů a na důstojníka rakouské armády až odvážné kritiky nedostatků, jak politicko-strategických, vedoucích k této válce, tak vojenských taktických a operačních chyb, které podle něj zapříčinily porážku daleko silnějšího uskupení severní armády, a to i včetně svých představ o tom, "jak se mělo postupovat." V analýze se zmiňuje kupříkladu o tom,, jak se přeceňuje fortifikační taktika vedení válek, což se v této válce jasně projevilo, poukazuje nejenom na zastaralou výzbroj (perkusní puška proti jehlovce) a jmenovitě obviňuje z tohoto zpozdilého technického stavu některé zodpovědné vysoké důstojníky, poukazuje na naprosto nevhodnou barvu rakouských uniforem, kdy bílá barva je v terénu přímo terč (při té příležitosti si naopak "pochvaluje", jak zřetelně se odrážely červené košile Garibaldiho oddílů proti bílým skalám a jak je proto snadno zasahovali tirolští jägři), ale všímá si bystře i detailů, které u jiných autorů nenajdete např. o perfektním orientačním výcviku pruských poddůstojníků a mapovém vybavení pruských oddílů :
    "...Byliť totiž u Prusů všichni poddůstojníci opatřeni mapami dosti podrobnými krajů českých, mapami drženými v patrnosti, t. j. opravovanými svědomitě dle nových útvarů v pomezí, nových cest, samot, vůbec dle všech změn, a že tito lidé dobře mapám rozuměli, kdežto u nás mapy ukazovaly vše, jak bylo před dávnými časy, kdy ty které kraje vyměřovány, a mapám mnohdy platně nerozuměli ani mnohem vyšší pánové..." 6)
    V knize podrobně popisuje i jeden zvláštní úkol, kterým byl pověřen, kdy z důvodů porušení demarkační linie italskými oddíly po dohodnutém příměří, byl z Verony poslán do Strả u Padovy jako parlamentář se stížnosti ke generálu Cialdinimu, vrchnímu veliteli italské armády, s žádostí o zadostiučinění, kteréhož úkolu se velmi zdárně zhostil. Tento okamžik zachytil i na jedné z mnoha kreseb v knize (Obr.III)


    Lze říci, že kdo se chce situací vedoucí k válečnému konfliktu v roce 1866, jeho průběhu a ukončení vážněji zabývat, neměl by tuto knihu opomenout.
    Po předání veronské pevnosti italské armádě na základě mírových podmínek, dle kterých monarchie mimo jiné přichází o Benátsko, byl od 16. prosince 1866 do května 1869 náčelníkem generálního štábu v Zadru, potom je přesazen k 78. pluku pěšímu do Osěku slavonského.


    Zde se velmi často přátelsky stýkal s biskupem Strossmayerem, mimo jiného zakladatelem záhřebské galerie a sídlícím v nedalekém Djakově.
    Od 1. listopadu 1872 velel 1. pěší brigádě 33. armádní divize v Komárně, V roce 1873 je povýšen na generalmajora, 1875 přeložen do Budapešti, a v roce 1878 je mu svěřeno velení 30. armádní divize ve Lvově, kde 15. září toho roku je povýšen na Feldmarschalleutnant - polního podmaršálka.
    I tam vystavoval svá díla u " Towarzystwa sztuk pieknych" žánrové obrazy z let 1879 až 1883
    1. listopadu 1883 po 37leté činné službě odchází na trvalý odpočinek do Prahy, Při této příležitosti je vyznamenán Řádem železné koruny II. třídy a roku 1884 povýšen do šlechtického stavu - jemu a jeho přímým potomkům byl udělen stav Freiherr - svobodných pánů.


    O důvodech jeho odchodu do důchodu se traduje velmi zajímavá historka, podle které toto pensionování nemělo tak zcela obvyklý průběh. K čem tedy mělo dojít?


    V roce 1883 se panu polnímu podmaršálkovi dostalo velké cti a byl pozván k tabuli J. C. M. Františka Josefa I. U tabule seděla vedle císaře, vysokých hodnostářů i nějaká arciknížata, členové panovnického rodu. Po jídle u černé kávy se jedno z arciknížátek při řeči velmi neslušně otřelo o český národ. Friedberg, hluboce, až do nitra duše uražen povstal a prohlásil, že "...on jako Čech pokládá za svojí povinnost jeho císařskou a královskou výsost, pana arciknížete, nejposlušněji upozornit, že český národ je z úhelných kamenů říše rakousko-uherské a že svým rozhodnutím po smrti krále Ludvíka roku 1526 položil základy příští monarchie, takže kdyby nebylo českého národa, nebylo by ani nynější říše!"


    Na podnět samotného císaře se hovor rychle stočil jiným směrem, i když bylo jasně vidět, že postiženému arciknížeti to po chuti nebylo a ve vzduchu stále zůstalo mrazivé napětí. Druhý den, když se Friedberg vrátil z ranní procházky ke snídani, čekal na něj již zvláštní posel s obálkou ve které byl "modrý arch" - převedení do výslužby. 2)


    I když tato známá episoda nebyla jistě jediným a hlavním důvodem odchodu do výslužby, přece jen svědčí o charakteristických rysech Salomonovy povahy - horoucím patriotismu, smyslu pro spravedlnost a čest... Ale přestože byly tyto jeho povahové rysy nadřízeným dobře známy již dříve, nebránily nijak v jeho takřka závratném služebním postupu, i když nepocházel ze žádné prominentní rodiny.
    Proto si krátce znovu tento jeho služební postup shrňme tentokrát z pohledu jeho životního běhu.


    Poručíkem II. třídy se stává v 17. letech, o rok později, tedy osmnáctiletý, již poručíkem I. třídy, nadporučíkem ve věku 19 let a setníkem II. třídy v necelých 22 letech (!) a setníkem I. třídy se stává ve věku 28 let. Majorem je již ve věku 30 let a podplukovníkem o pět let později, ve věku 35 let. Plukovníkem je jmenován ve svých 37 letech, generálmajorem ve věku 44 let a polním podmaršálkem již v 49. roce svého života.


    Svá prvá vyznamenání obdržel již ve věku 20 let v hodnosti nadporučíka, kdy je dekorován za udatnost v boji Vojenským záslužným křížem s válečnou dekorací a ruským Řádem sv. Anny III. třídy s meči


    To vše svědčí o jediném - Emanuel Salomon z Friedbergu byl vždy naprosto loajálním bezúhonným vojákem, zasloužilým a statečným účastníkem bojů, které zachránily v bouřlivých letech 1848-49 monarchii a v roce 1866 vítězstvím na jižní frontě částečně udržely vojenskou reputaci rakouské armády a umožnily alespoň trochu výhodnější pozici monarchie při sjednávání příměří a následné mírové dohody.


    Vždy byl prvotřídním důstojníkem a vojenským odborníkem, ať již ve velitelských funkcích a nebo v odborných - zejména kartografických. Povahy byl velmi upřímné a otevřené a jeho svrchovaný smysl pro spravedlnost a právo mu nedovolovaly mlčet, i když by to bylo někdy zdánlivě moudřejší. Byl proto ctěn a milován svými podřízenými, ale u nadřízených to většinou bylo naopak.


    Za 37 let své vojenské kariéry prošel prakticky všemi velitelskými funkcemi od pobočníka přes člena i náčelníka generálního štábu až po velitele divize, zúčastnil se prakticky všech významných vojenských tažení a bitev své doby a "vojákoval" téměř ve všech zemích rakouského mocnářství - v Itálii, Uhrách, Chorvatsku, Rakousku, Polsku a samozřejmě v Čechách. 8)


    Po pensionování trvale přesídlil do Prahy a věnoval se naplno svým kulturním láskám a zapojil se do pražského společenského a kulturního života. Pražská veřejnost přijala vojáka s duší umělce velice příznivě ve všech společenských vrstvách. Šlechtický stav, vysoké hodnosti i známosti ve vysokých kruzích vídeňského dvora včetně samotného císaře mu otevíraly do široka přístup mezi pražskou smetánku. On však tuto společnost příliš nevyhledával a své styky udržoval spíše s "dušemi spřízněnými". Vzdělanci si jej vysoce cenili pro jeho mimořádné a hluboké znalosti i kritický rozhled. Své dřívější styky byl vždy ochoten nezištně použít, pokud mohl posloužit k dobru české věci. O této skutečnosti zanechal zajímavou vzpomínku jeden z našich nejlepších konstruktérů palných zbraní Karel Krnka.


    Poté, kdy poručík Krnka vysílen bojem s patrně "zainteresovaným" ministrem války hrabětem Arthurem Bylandt-Rheydtem a znechucen zákulisními praktikami o prokázání přednosti své opakovačky oproti ministerstvem protěžovanému systému Mannlicherovu, byl nakonec na opakovanou žádost konečně propuštěn do zálohy (a to se skandálem, kdy byl navíc Krnka zbaven vojenské hodnosti za urážlivé výroky proti generálnímu štábu i samotnému ministru války), usazuje se u otce puškaře Sylvestra Krnky v Praze - Michli a začíná pracovat v jeho zbrojní dílně. Dne 28. září 1887 se žení.


    "...Brzy po usídlení novomanželů v Michli je poctil návštěvou český spisovatel Miroherský. Velmi se zajímal o novou opakovačku a přivedl s sebou několik přátel. Jak bylo tehdy známo, byl Miroherský polním podmaršálkem ve výslužbě. Zakrátko přijela další návštěva. Nebyl to nikdo nevýznamný. K velkému překvapení obou pánů Krnků to byl sám "šéf", podmaršálek Fabiny s celým generálním štábem 8. sboru. Živě se zajímali o novou opakovačku a mluvilo se opět o předložení tohoto vzoru .." 4)


    I když se situace s rozhodnutím o prioritě systému Mannlicher nakonec nezměnila, i v důsledku této návštěvy (a pozdější interpelace poslance Dr. Riegra) se spor o regulérnost rozhodování rozhořel znovu a nakonec musel ministr války, poté co byl usvědčen ze zaujatosti a nepravdivých výroků, odejít do penze.


    Většinou se však Friedberg - Mírohorský věnoval malířské tvorbě. Císař František Josef I., s nímž se znal z dřívějších vojenských tažení, dokonce jeho obrazy sbíral. Mladší malířská generace jeho tvorbu naopak kritizovala, ale je zapotřebí si uvědomit, z jakých rozdílných dob a stylů obě strany vycházely. Sám Friedberg - Mírohorský "...Zavrhuje naprosto t. zv. "moderní" umění výtvarné bez myšlenky, bez komposice, bez kresby, s nemožnými barvami, nepravdivé, ohyzdné, nejasné, mlhovité, mnohdy až do nepříčetna ponuré, a se svědomitými malíři Lhotou a zemř. Havránkem smutně naříkával na politování hodné scestí, kam malba zabředla..." 1) Tyto dvě strany skutečně porozumění pro vzájemnou tvorbu mohly najít těžko. Někdy však musely, když to bylo "v rodině". Úsměvné je totiž v případě Friedberga-Mírohorského, že choť Alfonse Muchy byla jeho neteří.


    Bylo mu 54 let a měl před sebou ještě celé čtvrtstoletí plodného života. A tento čas vyplnil tak nad běžnou míru, že nám nezbývá se než žasnout nad jeho pílí a činorodostí.


    Za svůj produktivní umělecký život tvoří olejomalby ze všech oborů v množství přesahující 450 pláten, akvarelů není o nic méně a skic, náčrtů podle přírody, kartonů a rozvrhů pro obrazy jak v kresebnicích, tak na jednotlivých různých listech je počet velmi veliký. Maloval obrazy bitev, vojáků, množství folklorních námětů, krajin ale i malebných zákoutí starých měst. Pod vlivem svého někdejšího učitele Tkadlíka zpodobňuje častokrát motivy náboženské. Pro záhřebskou galerii založenou biskupem Josifem Strossmayerem, jehož jméno nese náměstí v pražských Holešovicích, maluje plátna s jihoslovanskými motivy a výjevy. Podobizny generálů jím vymalované visí v čestných dvoranách Tereziánské vojenské akademií. ve Vídeňském Novém Městě a Vojenské technické akademii ve Vídni. Svým osobitným stylem zachycuje v obrazech vedle mnoha jiných, dnes již zaniklých, zákoutí staré Prahy, zejména starého Smíchova, i zámeček ve staré Libni, zvaný "Ztracená varta" a hospodářství s poetickým názvem "Malovaný lis" - místa, kde prožíval své dětství.


    K jeho námětovým láskám patřilo i ilustrování českých lidových písní a českých básní, kdy na rozdíl od Alšovy zkratkové, spíše grafické linie, k nim tvoří ilustrace mající ráz hotových obrazů, kdy s tužkou pracuje jako se štětcem. Některé pak vyšly ve "Fotografické obrazárně" Friedrichově, později Bartošově jako tisky. Z nich nejznámějším se patrně stal rozlehlý litografický list "Kde domov můj" . Zná se s mnoha českými vlastenci a Karolíně Světlé např. věnuje mnoho ilustrací pro její stěžejní "Vesnický román".
    Mnohé z jeho kreseb byly publikovány mj. v knize "Památník k oslavě padesátiletého panování Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I. jakož i dvěstěletému trvání 28. pěšího pluku Humberta I., krále italského." Za přispění čelných uměleckých závodů a spolupracovníků upravil Jindřich Alexandr. Praha 1898. Emanuel Friedberg-Mírohorský přispěl do tohoto Památníku nejen v části obrazových příloh, ale též rozsáhlou statí, vypsanou ze svých "Pamětí" pod názvem "Dvacet měsíců pohnuté doby v pěším pluku č. 28", kterou samozřejmě i doprovodil ilustračně I.).


    Kromě již výše zmíněných výstav, realizovaných během aktivní služby, v důchodu vystavoval v Praze malby r. 1884, 1891 na jubilejní výstavě a v Rudolfínu. V Rudolfínu vystavuje také r. 1892, 1893 a 1899 a na Národopisné výstavě r. 1895 celou řadu obrazových válečných příběhů z r. 1848 a 1849.


    Císař František Josef I. z jeho akvarelů měl čtyři z objednávky z let 1852 a 1853 ( "Obřadné výjevy vojenské" . a "Naleziště uherské koruny u Staré Ršavy" ) a jednu olejomalbu "Paráda vojenská na Campo Marte v Benátkách 1861" , malovanou. r. 1862.


    Největší jeho olejomalba mající plochu 6 m2 "Svatební průvod dalmatský" (1886) byla věnována Náprstkovu průmyslovému museu, "Kristus s učni před Emausem" 3 m2 (1889) je v kostele ve Střezměři, "Sv. Kliment" bezmála 2 m2 (1894) v domácí kapli vodoléčebny dra. Piaseckého v Zakopaném. Řada obrazů byla darována jiným kostelům v Čechách, v Haliči i v Chorvatsku, některým museím v Praze, Opavě a ostatní olejomalby, jakož i akvarely jsou roztroušeny u mnoha soukromníků. Snad největší soubor jeho prací býval v majetku paní Hermíny Rodové, která vlastnila vilu "Blaník" poblíž Louňovic pod Blaníkem, k níž jezdíval Friedberg s rodinou na letní byt. Svoji vlastní podobiznu vymaloval několikrát, neboť jak sám píše : ".. kde kdo si ji přál.." 1) . Akvarel "Svatební průvod dalmatský" (1881) stejný jako olejomalba jeho u Náprstků dal do svatebního alba, věnovaného českými umělci korunnímu princi arcivévodovi Rudolfovi.


    Kresby jeho dodávané do "Humoristických Listů" hned od jejich založení r. 1858 do 1879, pak r. 1885 a 1899 jdou do tisíců, v oněch prvních 21 letech málokteré číslo bylo bez nich a mnohá čísla byla jich plna, do "Šípů" přispěl někdy něčím, do vážných časopisů obrázkových jako "Obrazy života", "Květy", "Světozor", "Ruch", "Zlatá Praha" rovněž kreslíval do r. 1889., Těchto několik tisíc zachovaných kreseb vypovídá nejen o jeho umělecko - optickém vidění světa, ale projevuje v nich i své osobní názory na rozmanité otázky dne, na problémy běžného i veřejného života, i na události politické. A právě v těchto se opět objevuje jeho upřímné, až radikální vlastenectví často zahroceno útočně zejména při zápasech o českou školu a o důstojnější postavení národnostních menšin.Takové kresby a politické karikatury otiskované právě například v "Humoristických listech" a v "Šípech"známých svým protivládním radikalismem mohl tento rakouský důstojník otiskovat pouze anonymně či používat průhledné pseudonymum "Mírohorský"a pouze jeho vynikající plnění vojenských povinnosti způsobilo ze strany nadřízených. "zamhouření očí" nad takovým počínáním.


    Maloval i divadelní dekorace a opony pro ochotníky do Chrudimi, Tábora, Rychnova n. Kněžnou aj. navrhuje vojenské i spolkové prapory. Jak to mohl vše zvládnout?


    To se vysvětluje ve jeho životopise : "...Plodnost tuto lze vysvětlit báječnou rychlostí tvorby jeho a tím, že svědomitě a pilně používal. každé volné chvíle ke studování podle přírody a ke zdokonalování se v umění..." 1)


    A že jsou jeho díla ceněna dodnes dosvědčuje například i 56. Aukce "Spolku Hlahol" z 6. listopadu 2004, kde je uvedena (v oddělení "Grafika, kresby 18. - 20. stol".) tato aukční položka :


    360. Salomon Emanuel Mírohorský z Friedbergu
    Venkovská děvčátka ................................................ 1 800 Kč
    akvarel, tužka, papír, 10,3x7,8 cm, monogr. PD F, rám, vzadu ve
    výřezu razítko pozůstalost Friedberka Mírohorského
    9)


    Jeho činnosti literární, žurnalistická, překladatelské i jiná je tak rozsáhlá, že bude nejlépe, (přesto že jsme některé údaje již uvedli výše), když budeme přímo citovat z jeho životopisu v "Ottově slovníku naučném" (díl XXII., str. 553-556) :
    "...Psal až do r. 1862 menší článečky fejetonistické do "Pražských Novin", do tehdejšího "Času" a "Hlasu", r. 1859 zlomky cestopisné do Nerudových "Obrazů života", pracoval do r. 1870 hesla vojenská pro "Naučný Slovník" Riegerův, r. 1864-67 přispíval do tehdejší "Zlaté Prahy", do tehdejších "Květů" a "Světozora" črtami z válek r. 1848-49 a krátkými výklady ke kresbám svým do těchže časopisů, r. 1868 sepsal pro "Názorný atlas" k řečenému Riegerovu slovníku "Válečnictví polní a vojenství", do "Květů" přispíval články o Dalmacii, do "České Thalie" črtami divadelními, r. 1872 napsal "Úvod ke kresbě a malbě", vydaný Urbánkem r. 1877, r. 1873 drobnosti do vojenského časopisu "Vlasť", r. 1873-1889 podával sem tam fejetonistické články většinou národopisné do "Národních Listů", psával r. 1869-76 do lesnického časopisu "Háj", r. 1878-80 do pražského časopisu pro obuvníky a do moravské "Koledy", r. 1881 do "Divadelních Listů", r. 1884 vydal brožurku "O vegetarismu", od r. 1885-93 psal hojně do "Vojenských Listů", mezi jinými statěmi čásť "Pamětí ze svého žití z let 1840-48", r. 1888 napsal drobné články též kritické o malbě do "Vyšehradu", od tohoto roku. pracuje pro "Ottův Slovník Naučný" hesla vojenská, jezdecká, malířská, přírodoléčebná a j., r. 1895 psal do "Domácího rádce", od r. 1896 píše do "Přírodního lékaře", t. r. Bačkovský vydal z "Pamětí z jeho žití" - "Před 30 lety (z války 1866)" a "Před 40 lety (mapování v Rumunsku)".


    Svůj talent věnoval i Thalii. Začal psát i divadelní hry, z nichž některé si svou satirou německých buršáku v Praze "vykoledovaly" i úřední zákaz hraní. Malých veseloher napsal řadu, z nichž po ztracení několika zůstalo zachováno 11 : "Sliby chyby", "Záletníci" (obě provozována v prozatimním. divadle v Praze), "Překvapení", "Vzácný host" (v rukopise); "Svatební střevíce", pak tendence Kneippovské "Syčáci", "V ranní rose" "Bosá obutému", "Zbláznil se", "Ti nejdrobnější" a "Popelčin sandálek", těchto 7 bylo provedeno ochotníky.
    Drobné články jsou roztroušeny po kalendářích "vysloužilců" a jinde po různých památnících. Jeho "Paměti z mého žití" a začatý román "Jak se mstí Slovan" zůstaly v rukopise.


    Z francouzštiny přeložil r. 1890-92 čtyři romány "Teta Aurelie" a "Manžel Jacquelinin" od A. Theurieta, "Vikomtessa" od L. Barracanda a "Odkázaná duše" od G.Ohneta; z italštiny "Předčítatel kněžnin" od G. Barriliho, z němčiny r. 1897 "Dovětek Kneippův" a r. 1904 Kneippovu "Veleknihu".


    Přednášky měl v Praze, v Hradci Král., v Chrudimi, v Poděbradech a jinde v různých spolcích na témata vojenská, cestopisná, národopisná, a později nejvíce životosprávná."



    Jeho osoba je však zajímavá i z lidského hlediska. Od mládí je zapřísáhlým odpůrcem kouření i konzumace jakéhokoliv alkoholu včetně piva. Že mu tyto jeho zásady ve vojenském a zejména důstojnickém kolektivu rakouské armády život neusnadňovaly, je zřejmé.


    Od roku 1851 se začal intenzivně věnovat vodoléčbě, kterou studoval r. 1854 v Gräfenbergu u dra Schindlera, nástupce Priessnitzova, r. 1881 u Th. Hahna na Obere Waid u Sv. Havla ve Švýcarsku, r. 1884 u dra Piaseckého v Zakopaném a r. 1887 u A. Riklího v Bledu.


    Od r. 1861 byl přísným vegetariánem, odpůrcem vivisekce, chemického hnojení v zemědělství a r. 1892 založil spolek "Český Kneipp" v němž šířil názory německého léčitele Sebastianna Kneippa přírodně - hygienickém předcházení nemocem a jejich léčení podle přírodoléčebných zásad. V tomto duch začal vydávat i časopis "Přírodní lékař".
    "...Žije velmi střídmě a při tom všem, či právě proto těší se pevnému zdraví, jest otužilý a čilý, vždy naladěn do práce až do konce života…." 1)

    Rodinný život však mu na rozdíl od vojenského a tvůrčího příliš radosti nepřinesl. Svou matku ztratil krátce po narození, manželku pochoval již po 18 letech manželství a ze 7 dětí zemřely 3 maličké a pouze 4 se dožily dospělého věku. Dva nadějní synové byli c. k. důstojníky, starší Zdenko (1865-1893) u válečného námořnictva, mladší Ludvík ( 1870-1899 u pěchoty, oba však zahynuli za ne zcela vysvětlených okolností - patrně ve zbytečných soubojích. Starší dceru Helenu (1868-1917) postihla vážná a nevyléčitelná duševní choroba a tak jenom mladší dcera Olga (nar. 1874) se provdala v r. 1900 za finančního radu JUDr Emila Lata a potěšila za rok svého otce vnučkou Olinkou. Bez ohledu na věk, žil Emanuel Friedberg-Mírohorský do posledních dnů činorodým způsobem a zemřel 10. prosince 1908 ve svém pražském bytě v Žitné ulici č. p. 43. ve věku nedožitých osmdesáti let a spolu s ním vymírá i větev svobodných panů z Fridberga.
    Pochován je na Olšanských hřbitovech IX, oddělení 6, hrob č. 102. Jak skromně žil, tak skromně vypadá i místo jeho posledního odpočinku porostlé jen prostým zeleným břečťanem.(Obr.IVa,b)

    Jednu povahovou zajímavost, pro hodně příslušníků dnešní populace jistě nepochopitelnou, jsme si však nechali nakonec.


    Co se jeho tvorby týče, ať malířské či literární je potřeba zdůraznit, že za svou práci zásadně nebral honoráře, všechny jeho výtvory přecházely na veřejnost nebo do soukromého držení darem, nebo byly zhotoveny zdarma. Stejně tak i jeho práce pro Ottovo nakladatelství dělal z lásky, záliby a zdarma, ať již to byly korektury "Besed lidu" či "Ottova slovníku naučného" . Stejně tak není znám jediný případ, že by jiná redakce či jiné nakladatelství mu někdy poslaly za uveřejněné práce nějaký honorář. Je sice pravdou, že při výši služného a později důchodu vysokého důstojníka mu toho nebylo tak zcela zapotřebí a nikdy toho také nepožadoval - na straně druhé je však známou skutečností, že "hmotnými statky" příliš neoplýval a prakticky žádné jmění po sobě nezanechal. Činil tak z pouhé touhy sloužit české věci - českému národu.


    A co na to "národ"?


    Přestože Emanuel Salomon z Friedbergu-Mírohorský představuje jednu z význačných osobností české kulturní veřejnosti 2. poloviny XIX. století v tehdejší monarchii a jako zapálený český vlastenec svým vzděláním, rozhledem a kulturní tvorbou daleko přesáhl hranice své vlasti, teprve za 20 let po jeho smrti došlo péčí plzeňského musea k posmrtné souborné výstavě z Friedbergovy umělecké pozůstalosti a výbor z jeho díla byl zakoupen pro pražské musejní instituce. Písemná memoárová pozůstalost čeká v Národním museu i v archivech jiných institucích na své zpracování dodnes. Až teprve v dnešních dnech zpracovává PhDr. Tomáš Jiránek, z Univerzity Pardubice grantový projekt pod názvem "Příprava edice pamětí Emanuela Salomona z Friedbergu - Mírohorského" s terminem ukončení 2007. Tento životopis tedy uzavřeme citací z "Cílů projektu" s identifikačním číslem GA404/05/2493


    : ....."Během svého vojenského působení Salomon z Friedbergu poznal řadu zemí a měl příležitost osobně se setkat s mnoha významnými osobnostmi, jako například s hudebním skladatelem F. Lisztem, biskupem Strossmayerem a dalšími. Salomon z Friedbergu-Mírohorský se nebál vystupovat jako Čech, což bylo českou společností velmi oceňováno. Paměti Salomona z Friedbergu - Mírohorského představují rozsáhlý, ojedinělý, a tím spíše velmi cenný pramen nejen pro studium poměrů v armádě habsburské monarchie v 19. století a jejích vojenských tažení, ale i pro poznání dobové společnosti. 10)



    Základní údaje o nobilitě rodu Salomonové z Friedbergu


    Jde s o starožitné šlechtictví, ve starší formě " de Frydtberg seu de Monte Pacis", které je doloženo písemně k r. 1542, prvá zmínka v zemských deskách Království českého je z r. 1645. Starožitný. šlechtický stav byl potvrzen Nejvyšším rozhodnutím ze dne 8.12.1662 a diplomem ze dne 21.3. 1863. Povýšení do stavu panského pro polního podmaršálka Emanuela Salomona z Friedbergu bylo uděleno dne 17.2.1884. Následovalo ještě nové potvrzeni starobylého šlechtictví ze dne 18.5.1885 pro generálmajora Edmunda Salomona z Friedbergu, který byl Emanuelovým bratrancem ze starší větve.


    Erb Salomonů z Friedbergu (Obr.V) blasonujeme (hlásíme -popisujeme) takto :
    V l. a 4. zlatém poli čtvrceného štítu černý, červeně ozbrojený, ku středu hledící, jednohlavý orel, ve 2. červeném poli stříbrný, dvouocasý, kráčejíoí lev se zdviženou pravou přední tlapou a a červeným, vyplazeným jazykem, ve 3. modrém poli kvádrová hradba se stínkami, za níž vyrůstá ozbrojený muž ve stříbrném, zlatě lemovaném krunýři a otevřenou přilbou na hlavě, v pravici třímá plamenný meč se zlatým jílcem a v levici drží zelenou palmovou ratolest, vlevo pod ním do zdi naráží hořící černý granát. Korunovaná turnajová přílba je opatřena. vpravo černo-zlatými, vlevo modro-stříbrnými přikryvadly, klenotem je ozbrojenec ze štítu mezi šesti praporci, nasazenými na dřevěných žerdich se střibrnýni hroty:


    1.zlato-modře dělený, 2. stříbrno-červeně routovaný, 3. červeno-stříbrně routovaný, 4. modro-zlatě dělený, 5. stříbrno-modře dělený se zlatým monogramem FIII v modrém pruhu, 6.černo-zlatě dělen se zlatým monogramem F III v černém pruhu.



    Ilustrace:
    I. Autoportrét Emanuela Salomona svobodného pána z Friedbergu -Mírohorského, nejstaršího, nejvyššího příslušníka 28. pěšího pluku
    II.. Dobový pohled na budovu Tereziánské vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě
    III. Rakouský parlamentář u velitele italské armády generála Cialdiniho
    IV. Snímky hrobu Emanuela Salomona z Friedbergu - Mírohorského - foto autor
    V. Erb rodu Salomonů z Friedbergu




    Prameny :
    1) Ottův slovník naučný, díl XXII.-s.553-556,
    2) Čadík, Jindřich : Špachtle a paleta úsměvná. Západočeské nakladatelství v Plzni, 1966, kapitola "Mírohorský musí do penze", s. 68-71
    3) Chromý, Mojmír " Emanuel Salomon svobodný pán z Friedbergu - Mírohorský - voják, spisovatel, malíř a spolutvůrce Ottova slovníku naučného", článek in Heraldická ročenka 1988 Vydala Česká numismatická společnost, pobočka Heraldika, s. 61-67, Praha 1988
    4) Slanina, Miroslav: Krnkové a vývoj palných zbraní 1848 - 1926, s. 26 - 28 vydalo v r. 2001 Nakladatelství a vydavatelství Agentura Pankrác s.r.o. ISBN 80-902873-1-X
    5) Fritsch, Jaroslav : Banka zapomenutých osudů aneb Olšanské střípky, s.55 - 58 Agentura Pankrác s.r.o. 2003, ISBN 80-86781 -01-1
    6) Emanuel Salomon z Friedbergu: Vzpomínky na válečný rok 1866 vyňaté z paměti vyššího důstojníka, nakladatel Dr. František Bačkovský, Praha 1906, 2. vydání


    Drobné odkazy z Internetu :


    7) http://www.radio.cz/cz/clanek/61679
    8) http://www.austro-hungarian-army.co.uk
    9) http://www.auctions-art.cz/
    10) http://aplikace.isvav.cvut.cz/

    Obr.V Erb Salomonů z Friedbergů v barvě

    Obr.IV.b Celkový pohled na prostý hrob

    Obr.IVa Náhrobní deska

    Obr.III Salomonova ilustrace z knihy "Vzpominky na r 1866" Parlamentář u velitele italské armády

    Obr.II Dobový pohled na budovu Tereziánské vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě

    Obr.I Autoportrét Emanuela Salomona svobodného pána z Friedbergu –Mírohorského, nejstaršího, nejvyššího příslušníka 28. pěšího pluku
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/46755#183148 Version : 0
    Quatí
    Avatar

    This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button below to see machine translation of this post.

    Přidávám ještě jednu dodatečně objevenou fotografii Emanuela Salomona svobodného pána z Friedbergů, z jeho stáří, patrně poslední v jeho životě.
    Je z nekrologu, který vyšel ve "Zlaté Praze, 1909 ročník XXV, 13.číslo,s.155"
    V nekrologu je uveden zajímavý fakt, který si málokdo uvědomí. Díky jeho korekturám, které dělal při práci na celém Ottově slovníku, je patrně jediným člověkem, který jej také celý přečetl

    Z nekrologu v Zlaté Praze, ročník XXV, 13.číslo,s.155,1909 - Emanuel Salomon svobodný pán z Friedbergu
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/46755#183514 Version : 0
    Quatí