This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.
nar.: 15.10.1914
zemř.: 23.7.2007
Narodil se v Kábulu 15. října 1914 jako syn Muhammada Nádira z královského rodu Durrání. Jeho otec sloužil za vlády emíra Amanullaha jako náčelník štábu afgánské armády a proslavil se za třetí anglo-afgánské války v letech 1919 – 21.
V roce 1924 odcestoval společně se svým otcem, jmenovaným vyslancem ve Francii, do Paříže, kde absolvoval lyceum a poté krátce i univerzitu v Montpellier. Po převratu v Afganistánu v roce listopadu 1928 se Záhirův otec vrátil do vlasti, aby zahájil boj se samozvaným emírem Habíbulláhem II. V říjnu 1929 se mu podařilo v čele kmenových oddílů dobýt Kábul a usednout na trůn jako Nádir šáh. V následujícím roce se jako princ vrátil Záhir do Kábulu, kde absolvoval Královskou vojenskou pěchotní školu a poté se stal náměstkem ministra obrany a ministrem pro výchovu a vzdělávání.
Po zavraždění Nádira šáha 8. listopadu 1933 nastoupil na trůn jako afgánský král. Po dobu jeho nezletilosti (do 21 let) za něho vládla regentská rada, která potvrdila pokračovaní v reformním kurzu jeho otce. Cílem reforem měla být rozsáhlá modernizace země, její otevření zahraničním investorům a sekularizace afgánské společnosti. V zahraniční k politice se král orientoval na udržování přísné neutrality země a přátelské vztahy se všemi zeměmi. Bylo též jeho zásluhou, že Afganistán zachoval neutralitu jak během druhé světové války, tak i té studené, jež po ní následovala.
V roce 1953 se ministerským předsedou stal králův bratranec, generál Muhammad Daúd, který omezil vliv krále tím, že v zemi posílil konstituční systém. V souvislosti s dlouhotrvajícím pohraničním konfliktem s Pákistánem se nový premiér začal v zahraniční politice orientovat na užší spolupráci se SSSR. Král se proto rozhodl svého bratrance v březnu 1963 odvolat. Sovětská vláda, která na základě hospodářských smluv s Afganistánem vybudovala silniční síť ze severu na jih země, usilovala o návrat generála Daúda k moci. Král Záhir proto na přelomu května a června 1967 navštívil osobně SSSR, aby sovětské představitele ujistil o svém přátelství. Současně se připojil se k rezoluci podporující arabské národy v konfliktu s Izraelem a odsuzující americkou agresi ve Vietnamu. Po volbách uspořádaných v roce 1968 na základě nové demokratické ústavy z roku 1965, však v parlamentu získali většinu představitelé kmenových feudálů a duchovenstva, kteří začali otevřeně usilovat o zastavení reforem a sbližování se SSSR.
1. března 1972 vypukly v Kábulu krvavé srážky mezi náboženskými konzervativci a marxistickými studenty, které musela dokonce potlačovat armáda. V červenci následujícího roku pak armáda moc v zemi převzala a do čela vlády postavila generála Muhammada Daúda. Král Záhir byl donucen k abdikaci a poté odešel do exilu v Římě.
Během občanské války po sovětské invazi do Afganistánu podporoval mudžáhidy a odmítl nabídku od Nadžíbulláha podílet se na vládě národního usmíření v sovětské režii. Do vlasti se vrátil až v roce 2002, po svržení Talibanu, proti jehož fundamentalistické politice vždy aktivně vystupoval, aby zde oficiálně zahájil zasedání Velké džirgy. Návrhy na obnovení monarchie zavrhnul a podpořil volbu Hamída Karzaího prezidentem země.
