Witzig, Rudolf

     
Příjmení:
Surname:
Witzig Witzig
Jméno:
Given Name:
Rudolf Rudolf
Jméno v originále:
Original Name:
Rudolf Witzig
Fotografie či obrázek:
Photograph or Picture:
Hodnost:
Rank:
plukovník Colonel
Akademický či vědecký titul:
Academic or Scientific Title:
- -
Šlechtický titul:
Hereditary Title:
- -
Datum, místo narození:
Date and Place of Birth:
14.08.1916 Röhlinghausen /
14.08.1916 Röhlinghausen /
Datum, místo úmrtí:
Date and Place of Decease:
03.10.2001 Oberschleißheim
03.10.2001 Oberschleißheim
Nejvýznamnější funkce:
(maximálně tři)
Most Important Appointments:
(up to three)
veliteľ 18. parašutistického pluku Commander of Fallschirmjäger-Regiment 18
Jiné významné skutečnosti:
(maximálně tři)
Other Notable Facts:
(up to three)
Držiteľ Rytierskeho kríža k Železnému krížu s dubovými ratolesťami. Recipient of the Knight's Cross with Oak Leaves.
Související články:
Related Articles:
Zdroje:
Sources:
http://en.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Witzig
URL : https://www.valka.cz/Witzig-Rudolf-t16303#420962 Version : 0
     
Příjmení:
Surname:
Witzig Witzig
Jméno:
Given Name:
Rudolf Rudolf
Jméno v originále:
Original Name:
Rudolf Witzig
Všeobecné vzdělání:
General Education:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Vojenské vzdělání:
Military Education:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Důstojnické hodnosti:
Officer Ranks:
01.04.1935 důstojnický čekatel
20.04.1937 poručík
DD.07.1939 nadporučík
16.05.1940 kapitán
24.08.1942 major
DD.MM.RRRR plukovník (Bundeswehr)
01.04.1935 Offiziersanwärter
20.04.1937 Leutnant
DD.07.1939 Oberleutnant
16.05.1940 Hauptmann
24.08.1942 Major
DD.MM.RRRR Colonel (Bundeswehr)
Průběh vojenské služby:
Military Career:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Vyznamenání:
Awards:
Poznámka:
Note:
- -
Zdroje:
Sources:
http://en.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Witzig
www.tracesofwar.com
URL : https://www.valka.cz/Witzig-Rudolf-t16303#433924 Version : 0

This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.

Major Witzig Rudolf

(1916-2001)
muž,který velel útoku na Eben Emael


Narodil se 14.8.1916 v Rochlinghausenu a získal obvyklé vzdělání německých mladíků té doby.
V dubnu 1935 se přihlásil k 16. ženijnímu praporu a záhy byl poslán do důstojnického kurzu. V dubnu 1937 se stal podporučíkem a pokračoval ve studiu na ženijní škole v Rehagenu-Klausdorfu. Absolvoval rovněž kurz na Vojenské akademii. Poté sloužil jako velitel čety 31. ženijního praporu, kde si podal žádost o přeložení k výsadkovému praporu. Ten vznikal v rámci pozemního vojska. V srpnu 1938 bylo jeho žádosti vyhověno a Witzig se stal velitelem ženijní čety praporu. Prodělal běžný výsadkářský výcvik a věnoval se studiu nejmodernější ženijní techniky. 1.10.1938 získal Výsadkářský odznak. V prosinci 1938 byl výsadkový prapor pozemního vojska převeden pod Luftwaffe. V červenci 1939 byl Witzig povýšen na poručíka a stal se velitelem výsadkové ženijní čety. Jeho odborné znalosti zaujaly hauptmanna Waltera Kocha, jenž byl vybrán pro speciální úkol a začal budovat tajnou elitní jednotku, složenou z 1. roty 1. výsadkového pluku, ženijní čety II. praporu tohoto pluku a kluzákového oddílu. Kochův speciální úderný prapor se záhy rozrostl na asi 500 mužů, cvičených pro útočné operace za použití kluzáků, přepravujících kompletní bojové skupiny (v síle družstva) ke vzdáleným cílům. Všichni vojáci byli samozřejmě prvotřídní parašutisté.

Kochovi výsadkáři se připravovali 6. měsíců na operaci (příprava probíhala také na dělostřelecké tvrzi Adam v Orlických horách), na jejímž úspěchu do jisté míry závisel výsledek německého útoku na Nizozemí, Belgii a Francii. Jednalo se o dobytí pevnosti Eben Emael, ležící na Albertově kanálu (západně od řeky Másy) a obsazení tří důležitých mostů přes Albertův kanál. Witzigova ženijní četa (skupina Granit) měla dobýt Eben Emael. To mělo německé 6. armádě otevřít cestu k postupu na Lutych a dále do nitra Belgie.
Pevnost Eben Emael byla dokončena v r.1935. Zbudována na ostrohu, chráněném z východu a severovýchodu 40m vysokým srázem,spadajícím srtmě do vod Albertova kanálu. Z jižní a jihozápadní strany byla chránena protitankovými příkopy a polními opevněními. Pod pevností se nacházela hustá sít tunelů, muniční sklady, elektrárna a nemocnice. Prostor na povrchu pevnosti (kde měly přistát kluzáky) byl pouhých 900m dlouhý a 800m široký. Eben Emael byl nejsilněji opevněným bodem obrannáho systému v prostoru Lutychu. Výzbroj sestávala z dělostřeleckých kasemat, každé se třemi děly ráže 75mm, dvě otočné kopule - každá dvojici děl 120mm a čtyři dvojice 75mm děl v otočných kopulích. Podél kanálu byla rozmístěna protitanková děla, kulomety a světlomety. Ve vnějších palebných postaveních pěchoty se nacházela protitanková děla, kulomety, světlomety, pozorovací věže a ostnaté dráty. Dále postavení protiletadlového dělostřelectva - v každém z nich po čtyřech dělech a velké množství klamných postavení. Osádku pevnosti tvořilo 1200 mužů, pěchoty však bylo málo,pevnost byla hlavně dělostřelecká.
Bojový rozkaz byl vydán 9. 5.1940. Kochův úderný prapor se soustředil na letištích v prostoru Kolína nad Rýnem. Krátce po půlnoci 10.5.1940 nastoupil do letadel. Každý z kluzáků DFS 230 přepravil údernou skupinu (7-8 mužů) s materiálem a výzbrojí, včetně speciálních kumulativních náloží. Jeden druh těchto náloží měl hmotnost 50kg a byl schopen probít 25cm silný pancéřový plát.Tyto nálože měly posloužit ke zničení pancéřových kopulí pevnosti. Další nálože, určené ke zničení dělových hlavní měly hmotnost 22,5kg. ženisté byli dále vybaveni běžnými pěchotními zbraněmi, plamenomety a navíc skládacími útočnými žebříky. Witzigových mužů určených ke zničení pevnosti bylo pouze 85 (včetně pilotů se stejným výcvikem), rozmístěných v 11. kluzácích. Podle plánu se měly všechny 4. skupiny dostat nad stanovené cíle současně,v 5.20hod. ráno (5mim. před zahájením německého pozemního útoku). Vlečné letouny Junkers Ju-52 se po odpojení kluzáků stočily k jihu a letěly k místu,určenému pro odhození vlečných lan. Granit utrpěl ztátu hned z počátku operace, když se přetrhla vlečná lana dvou kluzáků. Obzvláště citelná byla ztráta jednoho z nich, nebot’ na palubě byl velitel čety, Witzig! Zbylí výsadkáři museli převzít úkoly ztracené 1/5 mužstva. Za tmy a lehké přízemní mlhy, se 9 kluzáků za slabé kulometné palby dostalo k cíly. Po přistání ženisté do 10. minut úspěšně zaútočili na 9 objektů. Zničili 7 pancéřových kopulí kumulativními náložemi a vyřadili z boje 9- 75.mm děl ve třech kasematech. Oba vlečné kluzáky přistály ještě na německém území, kde vyčkaly na vlečné letouny. Po 3.hodinách opět odstartovaly. Po přistání Witzig zjistil, že jeho muži zatím většinu úkolů splnili. ženisté se stáhli do severní části pevnosti, drželi dobytý terén a vysílali hlídky s kumulativními náložemi, aby blokovaly východy z jednotlivých bojových stanovišť a dokončili demoliční práce. Kolem poledne 11.5.1940, kdy dorazily ostatní jednotky praporu, byla likvidována poslední ohniska odporu.Pevnost kapitulovala i s muži, kteří byli rozmístěni v silně opevněných postaveních.Velitel pevnosti major Jottrand se zastřelil. Výsadkářů byla necelá stovka. Ženijní četa ztratila 6 padlých a 20 raněných, z toho 4 se zranili při přistání. Obránci ztratili kolem 200 mužů.
Uspěch praporu vynesl všem vyšším důstojníkům doporučení k udělení Rytířského kříže. U Witziga byl problém, že nebyl držitelem Železného kříže II. a I. stupně, což byla podmínka pro možnost udělení Rytířského kříže. Vyřešilo se to tak, že k 10.květnu 1940 obdržel Rytířský kříž a Železný kříž obou stupnů mu byl udělen dodatečně. Kromě toho byl povýšen na kapitána.

Witzigova hvězda začala po úspěšné operaci stoupat. Byl odvelen na velitelství Luftwaffe, kde se stal pobočníkem říšského maršála Goringa.
Vrátil se však do aktivní služby a stal se velitelem 9. roty III. praporu úderného výsadkového puku. V této funkci se účastnil bojů na Krétě. Cílem bojové skupiny Západ, jejíž součástí úderný pluk byl, se stalo městeško Maleme s tamním letištěm. Bylo třeba je dobýt a udržet do doby, než na něm budou přistávat Ju 52 s jednotkami 5. horské divize. Witzig vedl své muže do akce, jež měla podpořit I. prapor a část II. praporu, pokoušející se dobýt klíčovou dominantní kotu 107. Během úspěšného útoku by raněn a letecky evakuován do Athén. Zranění se hojilo špatně a pomalu, byl proto převezen do nemocnice v Německu. Po úspěchu na Krétě dal Hitler rozkaz k budování výsadkových jednotek. V důsledku procesu rozšiřování se z ženijní čety stal sborový ženijní prapor. Jeho velením (na základě rozkazu velitele sborových jednotek 11. leteckého sboru plukovníka von Barenthina) byl 10.5.1942 pověřen Witzig, který byl povýšen do hodnosti majora.

V červenci 1942 dostal rozkaz, aby se s praporem přesunul přes Itálii do severní Afriky. Po různých odkladech a komplikacích (kdy jednotky praporu byly poslány na jiná místa) se prapor soustředil v Tunisu až 15. a 16. listopadu. Vzápětí přišel rozkaz k urychlenému zapojení dvou rot do bojů. Důvodem spěchu byl slabý německý perimetr, zbudovaný narychlo v západním Tunisu, kterému hrozilo zhroucení. Roty měly postupovat na západ tak daleko, jak jen to bude možné a pokusit se dosáhnout Tabarky a zastavit spojenecký postup na Tuniské hlavní město. Prapor však neměl žádná vizidla, která musel zanechat v Itálii. K dispozici bylo pouze 6 motocyklů s přívěsy a dvě polní kuchyně. Naštěstí dorazily další jednotky, které se také přesouvaly. Mezi nimi rota tanků PzKpfw IV. Ta byla připojena k praporu a společně s italskou rotou samohybných protitankových děl, baterií 20.mm protiletadlových děl a baterií 105.mm děl vytvořila bojovou skupinu Witzig. ženisté se přesouvali " jak se dalo" na vozidlech ostatních jednotek bojové skupiny.
Pozdě odpoledne 16.11.1942 vyrazila skupina k západu, zajištovaná dvěma předsunutýni krycími rotami. Ráno 17.11. se Witzigivi muži na okraji městečka Tabarky poprvé střetli s nepřítelem. Spojenecké předsunuté hlídky se po krátkém boji stáhli do předem připravených pozic. Němci mezitím vyrazili směrem na Džebel Abiod, malou vesnici ležící asi 100km západně od Bizerty. Vesnici a její okolí bránily tři roty praporu The Queen´s Own Royal West Kent Regiment, podporované palbou několika těžkých děl. Britské dělostřelectvo v několika minutách zapálilo 8 obrněných vozidel skupiny. čára, kterou při tomto boji u Džebel Abiodu parašutisté dosáhli, byla nejzápadnější linií dosaženou Witzigovou bojovou skupinou. Poté prapor přešel do obrany a byl včleněn do nově se tvořící von Broichovy divize. V zimním období byla bojová činnost omezena. ženisté toho využili ke zpevnování obranné linie. Výsledkem této činnosti se stala tzv. obranná linie Jefna. Koncem roku se k praporu vrátila 2. rota, bojující do té doby v sestavě Ramckeho bojové skupiny v Libyi.

Prapor se podílel na ofenzivě zahájené 26.2.1943 v prostoru Medžez el Bab. Na výšinách v prostoru Sedženane se ženisté utkali v rozhořčeném boji zblízka s britskou pěchotou. Bylo zničeno mnoho britských obrněných vozidel. Boje skomíraly a německý postup byl zastaven. 8.3.1943 byla operace neúspěšně obnovena. Britové provedli protiofenzívu. Nový velitel divize von Manteuffel trval na protiútoku. Witzig byl vzhledem ke ztrátám svého praporu proti, ale nebylo mu to nic platné. Po počátečním úspěchu útok ztroskotal. Spojenci zatlačili Witzigův prapor zpátky k Jefně. V dubnu klesl stav praporu na 2 důstojníky( jedním byl Witzig), 4. poddůstojníky a 27 vojáků. Definitivní konec afrického tažení se blížil. 6.5.1943 obdržel Witzig rozkaz, aby se zbytky praporu stáhly z Tunisu a pokusily se dostat do Itálie. Witzigovi se nepodařilo sehnat plavidlo nutné pro přepravu praporu. Po kapitulaci Tunisu 7.5.1943 byl Witzig odříznut od praporu a zůstal na severu země. Struktura jednotek se tou dobou již zcela rozpadla. Vznikaly skupiny, které se snažily najít místo na lodích do Evropy. Pro Witziga a jeho skupinu byl vyslán rychlý člun,který jej dopravil na Sicílii.

Po návratu do Něnecka a krátké dovolené byl převelen do Wittenbergu, kde se formoval nový výsadkový ženijní prapor. Nejdříve byl prapor dislokován poblíž Evreux, 80 km západně od Paříže a poté přemístěn do prostoru Vichy. Tou dobou došlo ve struktuře německých výsadkových vojsk ke změně, která spočívala v tom, že ze dvou výsadkových sborů vznikla armáda. Původní ženijní prapor se rozrostl ve 21. výsadkový ženijní pluk. Witzigův prapor se stal I. praporem a Witzig se stal zároven velitelem celého nově postaveného pluku. V červnu 1944 při invazi v Normandii byl prapor stažen ze Salzwedelu (kam byl přemístěn před invazí) a odeslán na východní frontu, kde přešel pod velení Schirmerovy výsadkové bojové skupiny.

Přemístil se po železnici do východního Pruska a odtud do Litvy, kde 29.6.1944 převzal úsek fronty, východně od Kovna. Německé velení zde očekávalo velký tankový útok sovětů. Prapor se pěšky přesunul do prostoru, kde Witzig očekával útok. 25.6. večer byla do první linie nasazena 1. a 2. rota. Praporní zálohu tvořila 4. rota. 3. rota se v sestavě praporu nenacházela,nebotˇ byla odvelena do sborových záloh. Prapor byl posílen bojovou skupinou z řad pozemního vojska a několika samohybnými děli a stíhači tanků, které se rozmístili v lese za postavením praporu. Pro ničení tanků v boji zblízka byli vojáci vybaveni množstvím pancéřovek a protitankových min. Přesto, byla sovětská převaha děsivá. Celý další den a noc ženisté poslouchali dunění tankových motorů a očekávali útok. Ráno 27.6. se jim naskytl pohled na více než kilometr dlouhou linii sovětských obrněných vozidel ,za kterou byli seskupeny raketomety, polní a protitanková děla. Po chvíli čekání se na zákopy ženistů snesl uragán oceli. Ostřelování trvalo přez hodinu.Poté výsadkáři zjistili, že samohybná děla opouštějí svá postavení. Proč a kam, nebylo ženistům známo. Za této situace přišel útok první vlny tanků na slabou a krátkou linii zákopů 1. roty. Nastal rozhořčený boj mužů s tanky T 34. Velitel roty nadporučík Kubillus byl těžce raněn dávkou z kulometu. Stihl zničit 2 tanky. Rota zničila celkem 20 tanků a sovětský útok byl na chvíli zastaven. Poté však dorazila pěchota. Stav 1. roty se ztenčil na 30 bojeschopných mužů. V podobné situaci se ocitla i 2. rota, která zničila 8 strojů. Sovětští kulometníci obcházeli skupinky obránců a zahajovali palbu z týlu. Zbytky obou rot se stahovaly otevřeným terénem ke shromaždišti praporu, které bylo v lese. 1. rota tak přišla o dalších 11 mužů. V lese Witzig shromáždil přeživší vojáky a za zády sovětů je vedl k německým liniím. Parašutisté jich dosáhli ráno, druhého dne. Z obou rot přežilo 54 mužů. Sovětské ztráty byly tak těžké, že se postup zastavil na 2 dny. Přeživší vojáci 1. a 2. roty se účastnili bojů až do října 1944, kdy byli evakuováni lodí do Mecklenburska. Tam major Witzig své muže opustil a převzal velení 18. výsadkového pluku. Jeho bývalý prapor byl rozpuštěn.

18. pluk byl součástí 6. výsadkové divize, jejíž budování začalo na základě rozkazu z dubna 1944. Nekompletní divize utrpěla při spojenecké invazi v Normandii takové ztráty, že musela být rozpuštěna a postavena znovu. Po opětovném zformování byla odeslána na frontu do jižního Nizozemí a z prostoru Arnhemu se přesunula do postavení mezi řekami Másou a Rýnem. 25.11.1944 obdržel Witzig zprávu, že mu byly za boje v Litvě propůjčeny Dubové ratolesti k Rytířskému kříži. Pluk se účastnil bojů až do února 1945, kdy se přemístil do silně opevněného lesa Reischwaldu v západní části Německa a vystřídal zde těžce otřesené jednotky pozemního vojska.

Od 12.3.1945 sváděla 6. výsadková divize obranné boje na Rýně v prostoru mezi Emmerichem a Reesem. Witzigův pluk podporován zbytky 17. pluku byl rozmístěn na levém křídle. 17.4.1945 se struktutra 6. divize pod tlakem britských tanků definitivně rozpadla. Malé skupinky výsadkářů pokračovali v boji až do 8. května 1945.

V zajetí se Witzig dozvěděl, že ho velení Luftwaffe v závěrečných dnech války zavedlo do knihy padlých... Propuštěn byl již v září 1945 a několik let žil životem vojáka z povolání ve výslužbě.
Od dubna 1956 sloužil v Bundeswehru v hodnosti podplukovníka a byl náčelníkem štábu ženijního pluku. poté velel 2. ženijnímu praporu a k tomu sloužil na inspektorátu pro výstroj a výzbroj. v roce 1965 byl povýšen na plukovníka, což mu vyneslo místo ve sboru ženijní školy v Mnichově. Do výslužby definitivně odešel v roce 1974. Zbytek života věnoval práci ve vedení celoněmecké organizace bývalých příslušníků výsadkových jednotek.

Zemřel 3.10.2001

zdroj: James Lukas,Hitlerovi žoldnéři,NV 2000 ; net
URL : https://www.valka.cz/Witzig-Rudolf-t16303#60570 Version : 0
Discussion post Fact post
Attachments

Join us

We believe that there are people with different interests and experiences who could contribute their knowledge and ideas. If you love military history and have experience in historical research, writing articles, editing text, moderating, creating images, graphics or videos, or simply have a desire to contribute to our unique system, you can join us and help us create content that will be interesting and beneficial to other readers.

Find out more