This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.
Italské neutralitě však nebylo souzeno vydržet dlouho. Impozantní úspěch Wehrmachtu ve Skandinávii a posléze i na západní frontě italského diktátora natolik ohromil, že dospěl k názoru, že Itálie musí do války zasáhnout stůj co stůj, jinak bude vítěznou Třetí říší odsunuta stranou a nebude mít možnost významně se podílet na přerozděleni Evropy a možná i světa.
Již kdysi Mussolini prohlásil před maršálem Badogliem, ze "potřebuji jen několik tisíc mrtvých, abych mohl zasednout při mírových rozhovorech ke stolu s právy válčící strany". A začátkem června 1940 vysvětloval hraběti Cianovi že "pokud se máme podílet na míru, musíme se již teď podílet na válce". Války v Etiopii a ve Španělsku posílily duceho mylné představy o skutečné síle italské armády, nehledě na jeho pevné přesvědčení, že válka je již před koncem. I přes námitky vrchního armádního velení si prosadil svoji.
Mussolini deklaroval válku Velké Británii a Francii 10.06.1940. V 16.45 hodin oznámil italsky ministr zahraničních věcí a duceho zeť hrabě Galeazzo Ciano britskému ambasadoru, že od půlnoci se Jeho Veličenstvo italsky král nachází s Brity a Francouzi ve válečném stavu a že se nejedná o nějaké předběžné prohlášení, ale o válku se všemi důsledky.
Itálie teď byla ve válce, ale italské pozemní síly a námořnictvo nedostaly žádné instrukce, a proto zůstávaly řadu dní v nečinnosti. Pouze Regia Aeronautica jiz 11.06. provedla nálet na ostrov Malta, kde měla Royal Navy svou základnu a následujícího dne rozšířila své bombardovací akce i na cíle v francouzském protektorátu Tunisko (zde se hlavně soustředila na přístavy Tunis a Bizerta), na ostrov Korsika a napadla také několik letišť v jižní Francii.
Francouzská protiakce na sebe nenechala dlouho čekat. 3. eskadra tvořena těžkými křižníky Foch, Algerie, Colbert a Dupleix a doprovázena 4 divizemi torpédoborců vyplula dne 14.06. 1940 ve 21.00 hodin z Toulonu. Eskadra se rozdělila na dvě skupiny a následujícího dne ve 4.30 přešla do útoku. První skupina tvořena křižníkem Foch a Algerie v doprovodu dvou divizí torpédoborců si na mušku vzala naftové nádrže, ocelárny a metalurgický komplex u města Vado západně od Janova. Na italské straně jako první zareagovaly pobřežní baterie ráže 152 mm, podvakrát na eskadru zaútočily i torpédové čluny MAS pobřežní obrany, ale žádného zásahu se Italům docílit nepodařilo. Ve stejnou dobu druhá skupina ostřelovala plynárenský komplex a továrny v těsné blízkosti janovského přístavu. Zde si italské pobřežní baterie připsaly jeden zásah, když 152 mm granát zasáhl francouzský torpédoborec Albatros, kde exploze zabila 14 mužů posádky. Na torpédoborce odvážně zaútočil starý torpédový člun Calatafini, nicméně jeho odvaha nebyla korunována úspěchem. Krom námořní eskadry se na útoku podílelo i 8 francouzských bombardérů. Italská Regia Aeronautica naproti tomu zklamala a během útoku se neobjevila žádná její letadla. Díky tomu se eskadra včetně poškozeného Albatrosu v poledne bezpečně vrátila na základnu.
Francouzské námořnictvo se ve Středomoří ještě podílelo na společné akci s Royal Navy, když dne 21.06. ostřelovala francouzská bitevní loď Lorraine spolu se 4 britskými křižníky italský severoafrický přístav Bardia.
V Římě se mezitím italsky diktátor "probral z letargie" a začal vyvíjet překotnou činnost. Důvod byl nasnadě: 14.06.1940 napochodovala německá 87. pěší divize bez boje do Paříže a hned následujícího dne oznámil německý vojenský atašé Enno von Rintelen Mussolinimu, že ve válce s Francií německá armáda italskou pomoc nepotřebuje a pokud Itálie i přesto zahájí bojové akce je to čistě její záležitost.
Týž den nařídil Mussolini náčelníku generálního štábu (Comando Supremo) maršálu Pietro Badogliovi, aby nejpozději do 18.06. překročily italské jednotky hranici a když maršál namítal, že na přípravu ofenzivy potřebuje 25 dni a Němci stejně o italskou pomoc nestojí stroze mu odsekl, že má zjednodušit přípravy tím, že nebude přisouvat další dělostřelectvo a co víc, ať se neplete do politiky.
Dne 17.06. ohlásil Hitler Mussolinimu, ze ho nová francouzská vláda maršála Pétaina požádala o příměří a navrhl mu, aby příštího dne přijel do Mnichova k projednáni teto nabídky. V Mnichove musel ctižádostivý Mussolini spolknout hořkou pilulku v podobě faktu, že se Pétain obrátil pouze na Německo a trpce na tento fakt poukázal. Hitler se nakonec rozhodl posílit italskou pozici a kategoricky oznámil Francouzům, že k případným mírovým jednáním musí být pozvána i Itálie.
Po návratu svolal Mussolini 20.06. své generály a požadoval pod dojmem německého postupu údolím řeky Rhony, kdy do německých rukou padl Lyon a Němci postupovali směrem na Grenoble že italská vojska musí napadnout francouzskou alpskou armádu generála Rene-Henri Olryho. Ten disponoval pouze třemi divizemi alpských myslivců a dalšími třemi pevnostními divizemi, které měly bránit určené opevněné sektory. Proti této armádě stála pod vedením korunního prince Umberta Savojskeho Armádní skupina Západ, tvořena 1. a 4. italskou armádou. Obě armády měly celkem 24 divizí a dalších 8 divizí bylo v záloze.
Celkem tedy 6 francouzských divizí čelilo 32 italským.
Maršál Badoglio a dokonce i hrabě Ciano se sice snažili ducemu rozmluvit tento nápad s poukazem, že prestiž Itálie stěží posílí válka s prakticky poraženým nepřítelem. Přítomný náčelník štábu pozemních sil maršál Rodolfo Graziani však sebevědomě prohlásil, že vojáci mohou zaútočit hned následujícího dne - a to rozhodlo. Mussolini poradu uzavřel konstatováním, že italská prestiž a italské zájmy vyžadují přítomnost italských vojáků na francouzském území.
Brzy se však ukázalo, že Grazianiho velkohubé prohlášeni o bojové připravenosti je naprostá iluze. Italští vojáci měli jen několik hodin na to, aby se přemístili z obranných pozic do útočného postaveni. Z propagandistických důvodů Mussolini trval na tom, aby byly nasazeny tanky, ačkoliv horský terén byl pro obrněné síly naprosto nevhodný. Navíc letectvo, které mělo postup podpořit nemělo ve výzbroji vhodné pumy k ničení pevnosti francouzské Alpské linie. Nejvíce se však italské armádě vymstil fakt, že pěchota postrádala vhodné oblečení pro válku v horách, a tak italská armáda přišla o více vojáků díky omrzlinám, než bojem s nepřítelem.
Muži generála Orlyho byli vzdor omezeným prostředkům připraveni k boji podstatně lépe. Olry nechal přehradit úzké horské průsmyky a soutěsky, takže italští vojáci naráželi při pokusech o přeskupení na velké potíže. Francouzské dělostřelectvo bylo dobře rozmístěno a schopno rozhodující průchody pokryt palbou, stejně dobře byly připraveny i střelecké jednotky na horských úbočích.
Díky tomu se ani po pětidenních bojích nepodařilo armádě korunního prince prolomit linii a obsazení 13 malých horských vesnic nemohl Mussolini vydávat za oslnivé vítězství. Ke všemu se proti Italům spiklo i počasí a silná sněhová bouře zastavila italský postup k průsmyku Petit St. Bernard. Mussolini se v zoufalství pokusil prorazit u pobřeží a "osvobodit Nizzu" (Nice). Tato invaze na azurovém pobřeží začala 23.06. obsazeni pohraničního města Menton aby neslavně uvízla u malé francouzské pevnosti bránící silniční most. Britský historik Alistair Horne dokonce tvrdí, že italský plán zmařil pouhý jeden francouzsky poddůstojník se sedmi muži. Hrabě Ciano byl ještě jízlivější, když si do deníku napsal že příměří přišlo v pravý čas, aby zabránilo invazi Francouzů do Itálie.
O rozsahu debaklu svědčí příhoda z 30.06.1940.
Toho dne se Mussolini rozhodl navštívit Lanslebourg, jedno z obsazených francouzských městeček, aby poblahopřál italským vojákům bojujícím v tomto prostoru. Když projížděl průsmykem Mont Cenis zahlédl na hřebenu horského masivu ve výšce 3 000 metru nad mořem francouzskou trikoloru vlající nad pevnosti La Turra.
Tuto pevnost hájili podporučíci Prudhon a Chandesris spolu s 9 poddůstojníky a s 41 horskými myslivci a dělostřelci již deset dni, beznadějně obklíčeni italskými divizemi. Šokovaný Mussolini pak, ač nerad, musel ocenit jejich odvahu a nařídil, aby jim byl umožněn odchod bez jakýchkoliv podmínek a s válečnými poctami.
Celkové ztráty:
Francie - 40 mrtvých, 84 raněných a 150 nezvěstných.
Itálie - 631 padlých, 2631 raněných (převážně omrzliny) a 616 nezvěstných.
U mírových jednáni si ponížený italský diktátor, domáhající se při vstupu do války od Francie města Nice, ostrova Korsiky a v Africe Tuniska a francouzského Somálska mohl nechat o svých expanzivních snech na úkor Francie jen tiše zdát. Hitler, který hodlal využít protibritských nálad, které ve Francii krátce po kapitulaci vypukly a získat tak výhledově Pétaina na svou stranu, tyto nerealistické požadavky smetl ze stolu. Mussolini se musel spokojit s Mentonem, který byl anektován Itálií a pak také s 50 km demilitarizovanou zónou táhnoucí se od italských hranic až ke Grenoblu a Nice.
